Panika

15. říjen 2017 | 13.57 |

Zdravím vás, takhle při neděli. Prvně jsem chtěla sepsat recenzi na Žítkovské bohyně, které jsem konečně dočetla. Nechci však tu recenzi na knihu psát takhle z vody. Chci si k ní něco připravit do sešitu, alespoň osnovu, takže recenze na knihu bude muset počkat.

V jednom z posledních článků jsem byla chválená, za to, že si hodně věcí o sobě a ostatních uvědomuji a snažím se s tím něco dělat. Pravdou je ale fakt, že už nějakou dobu bojuju s jednou obludou, kterou jsem si dostatečně dokázala přiznat až teď. Stres z práce a neustály strach z toho, abych něco nepokazila a někdo do mě netepal rozpoutalo věc, u které jsem si snad nikdy nemyslela, že mě by mohla doběhnout.

Už jak dlouho je mi několikrát do týdne špatně od žaludku. Nejdřív jsem to řešila bylinkovými čaji, potom jsem přestoupila na bylinkové uklidňovací tablety, ale občas se potýkám se stavem, na který nezabírá nic z výše uvedeného. Trpím panickými záchvaty. Jo, to vím už dlouho, ale až teď jsem si to dokázala "dokonale" přiznat. Když mi je jen špatně, mám pocit na zvracení a stažený žaludek se ještě dá. Horší to je, kdy se mi rozjede pocit, kdy nevím, jestli budu nejdřív zvracet a potom omdlím a nebo naopak. Připočteme si k tomu ještě fakt, že je mi v tu chvíli strašné vedro a blbě se mi dýchá a mám pocit, že je kolem hrozně málo vzduchu a nějaká obluda mi sedí na ramenou, co mě svírá zevnitř. Jo, tak to je panika. Uklidňuje mě fakt, že už si aspoň tolik nepřipadám jako blázen, protože teď už vím, že minimálně další čtyři lidi z mého okolí na to během určitého časového období také trpěli a že jak to přišlo, tak se s tím dá s nějakým snažením i rozloučit. Nejvíc mě na tom děsil ten fakt, že jsem blázen a určitě skončím na psychiatrii a celoživotně na antidepresivech.Sice jsem teď občas nucena sáhnout po čtvrtce Neurolu, který mám na předpis, ale v hlavě moc dobře vím, že po tom můžu sáhnout jen, když si jsem jistá, že to sama nedám. Vím, že se na to nesmím spoléhat (ani nechci).

Snažím se každý den nad vším přemýšlet. U spousty strachů vím, kde pramení. Vím, že v práci jsem pracovala podle svého nejlepšígo vědomí a svědomí. Vím, že Kopřiva je hloupá a že to nezvládá. Vím, že je blbost, že za všechno, co se tam bude dít po mém odchodu si úplně zbytečně kladu zodpovědnost - není proč. Pokládám si za vinu, že to tam nezvládnou kvůli mě, racionálně ale vím, že kdyby Kopřiva byla schopná, tak by to tam beze mě zvládla a zvládla by to sama. Podle toho, co pozoruju, ale vím, že ona to tam nedá, ale já si to kladu za vinu, že každý z toho bude obviňovat mě, že já za to můžu, že já jsem odešla. Je toho miliony. Miliony věcí, který si emocionálně připouštím a přitom racionálně vím, že to je blbost a že to není moje vina! Bojuju s tím, hrozně moc. Snažím se to změnit! Jen by mě nikdy nenapadlo, že bojovat se svou vlastní myslí je něco tak neskutečně těžkého a přitom tak hrozně důležitého... od toho pak pramení vše.

X let jsem nedokázala brečet, byla jsem tvrdá, jako kámen a teď po letech brečím a jsou to potoky slz a já mám pocit, že brečím to všechno, za těch x let, kdy jsem to nedokázala a brečím, nezakazuju si to. Musí to jít ven. Vím, že až z tohodle vyjdu, tak budu zase o něco silnější, vlastně asi o dost... Vím, že mě to hrozně posilní, ač teď jsem kolikrát na pokraji zhroucení, ale držím se zuby nehty a bojuju s vlastní hlavou.

Včera jsem se koukala na jedno video, kde slečna mluvila o pozitivním myšlení a mně to zase hodně dalo! Myslela jsem si, jak jsem moc pozitivní, a jak moc jsem se o tom naučila. Nenaučila jsem se snad zatím vůbec víc. Jsem pozitivní jen v těch směrech, ve kterých opravdu chci a na zbytek kašlu, neustále kleju, neustále si na něco stěžuju. Jenže, aby k člověku proudilo to pozitivní, musí být pozitivní ve všem. A to já rozhodbně nejsem. Vlastně jsem daleko víc pesimistická, než si sama myslím.

Pokud někdo trpíte nějakou podobnou panikou a bojíte se, že jste blázni. Nejste! Je nás takových víc! je to jen obrana, která nám ukazuje, co se stalo a že je potřeba začít přemýšlet a otočit se o 180°. Samo to nepřišlo a samo to ani neodejse. Musí se s tím bojovat. Je to sakra těžký, ale člověk se tomu musí postavit a změnit něco uvnitř sebe, jinak ho to sežere. Je potřeba vyhnat toho mozkomora uvnitř sebe...

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Panika iva 15. 10. 2017 - 17:25
RE(2x): Panika damn-girl 15. 10. 2017 - 20:00
RE: Panika boudicca 15. 10. 2017 - 19:58
RE(2x): Panika damn-girl 15. 10. 2017 - 20:04
RE(3x): Panika iva 15. 10. 2017 - 20:27
RE(3x): Panika boudicca 16. 10. 2017 - 22:57
RE: Panika lvice 15. 10. 2017 - 20:35
RE(2x): Panika damn-girl 16. 10. 2017 - 15:35
RE: Panika hroznetajne 16. 10. 2017 - 06:52
RE(2x): Panika damn-girl 16. 10. 2017 - 15:37
RE: Panika fluffy-vegan 16. 10. 2017 - 12:30
RE(2x): Panika damn-girl 16. 10. 2017 - 15:31
RE(3x): Panika fluffy-vegan 16. 10. 2017 - 17:15
RE(4x): Panika damn-girl 18. 10. 2017 - 12:29
RE(5x): Panika fluffy-vegan 18. 10. 2017 - 12:47
RE: Panika sayonara 16. 10. 2017 - 18:01
RE(2x): Panika damn-girl 18. 10. 2017 - 12:28