Nebojte se, já žiju, ale nerozumím sobě

22. září 2015 | 22.13 |

Ahoj všem. Už se tady na blogu dlouho nic neobjevilo, a tak mě napadlo napsat aspoň pár řádků, ať se třeba nebojíte o můj život :-D

Vlastně se toho kolem mě tolik neděje, a tak vlastně nemám o čem psát. Právě tady sedím, poslouchám Ed Sheerana, a tak nějak přemýšlím nad nesmrtelností chrousta.

Uvedu vás do problému. Když jsem posledně byla u astroložky (to bylo někdy začátkem léta), tak mi řekla, že tento rok procházím hroznou transformací osobnosti a já se tomu smála. Uběhlo léto, já na sobě vypozorovala několik změn a už se nesměju. Ona totiž měla nějakou nevysvětlitelnou záhadou a já už teď tu transformaci pociťuji. Je fuk jestli pro někoho to jsou blbosti a maličkosti, ale pro mě to jsou docela zásadní změny :-D.

Začlo to asi tím, že jsem začala měnit svůj šatník a místo černých kalhot a mikin jsem začala nakupovat šaty a sukně takových barev, které ke mně typově jdou. Vzala jsem si od ostatních k srdci, že můj přirozený výraz v obličeji vypadá asi tak, že jsem non-stop naštvaná, což vlastně nejsem. Jen se neumím inteligentně a pozitivně přirozeně tvářit, a tak nějak automaticky aniž bych nad tím vlastně prvně přemýšlela jsem se snažila tuto neduhu začít měnit. Začala jsem uprostřed prázdnin pravidelně cvičit a lépe jíst. Výsledky teda nemám stále žádný a doma už také necvičím, ale místo toho jsem si před více než týdnem zaplatila do konce roku permici na jógu, na kterou každý čtvrtek chodím a moc mě to baví. Po těchto změnách jsem si i všimla toho, že najednou trávím daleko méně hodin na počítači a že ho vlastně kolikrát zapnu, ale nic na něm neudělám, a tak ho večer zase jen vypnu. Já jsem byla člověk, který počítač ráno zapnul a večer od něj vstal a vypnul ho. Smutné já vím, ale změnu k lepšímu jsem plánovala několikrát, omězit to a najednou to jde bez toho, abych si to v první chvíli vůbec uvědomila. Zrodila se i u mě touha chodit mezi lidi a netrávit volný čas zavřená doma. Přemýšlím i o tom, že bych se zapsala ještě na nějaké kardio cvičení. Co víc, vždycky jsem se naštvala, když mi nějaký muž vyjádřil poklonu a teď, když se mi to náhodou někde stane, tak si to vlastně užívám a ty projevy sympatií mi jsou příjemné. A největší "podpásovka" mého vlastního já přišla ve chvíli, kdy mi došlo, že chci ve svém životě dělat vlastně něco smysluplného, přičemž se mi aktuálně hrozně moc líbí založit jednou nějakou nadaci. Nejlépe nějakou, která nebude pomáhat sice nemocným lidem či dětem, ale např. ženám, jenž utekli od manžela, který je týral a nyní se chtějí postavit na vlastní nohy a začít nový život nebo rodič, který se ocitl v situaci, kdy  mu zemřel parner/ka a má nedostatek financí postarat se o vlastní děti.
Já a nadace? Ještě před rokem pro mě nemyslitelné, i když je fakt, že od prosince pravidelně přispívám měsíční částkou na Dobrého anděla, ale nikdy jsem přímo v nadaci nechtěla pracovat.

Nevím, kde se to všechno ve mně vzalo a ani si teď na všechno nevzpomenu. Jen tomu prostě nerozumím a nerozumím ani sobě samotné. Jak? Proč? Kdy? Netuším. Jen neustále přemýšlím proč a k čemu mi to v budoucnosti bude? Nemám pcit, že by se mi život během tohoto roku nějak výrazně změnil a piřom se mi změnil hrozně moc. Nevím jak to mám popsat, protože ani vlastně nevím, co cítím, jen z toho začínám být zmatená a nerozumím sama sobě.

Zpět na hlavní stranu blogu