Brno!

 Od zimy jsem byla od naší šéfové z Monsteru pozvaná do Brna, ať za ní také někdy přijedu, když už několikrát ona spala u mě v Praze. Jak mi bylo nabídnuto, tak jsem udělala. Na tento čtvrtek a pátek jsem si vzala dovolenou, s tím, že tedy vyrazím do Brna a při té příležitosti si domluvila sraz i s naší Boudiccou, za což jí ještě jednou mnohokrát děkuji, že se utrhla ve chvíli, kdy musela psát práci do školy :-). 

Vyrazila jsem tedy ve čtvrtek, chvilku po jedenácté Regiojetem a cesta utíkala příjemně. Schválně jsem si vybrala cestu vlakem, protože s ním jezdím moc ráda, ale málo a je to pohodlnější, než autobus. Navíc nikdy nevíte, co se stane na D1. Na cestu jsem si koupila c Costě svoje oblíbené karamelové ledové latté, seděl vedle mě docela hezký mladík a mohlo se vyrazit. Cestu jsem využila ke čtení a poslechu nové hudby, a poté i k hypnóze onoho mladíka. Seděla jsem totiž u okna, po tom latté se mi chtělo hrozně moc čůrat, jenže on usnul a já ho nechtěla budit. No, nakonec jsem musela, protože bych se tam počůrala :-D. 

Boudicca mě vyzvedla kolem druhé. Chvilku jsme bojovaly s tím, kam uložit mou tašku. Hlavní plán nám totiž padnul z důvodu, že úschovna byla zrušená. Tašku jsme ale nakonec nechaly v úschovně na nádraží, sice za poplatek, ale já s tím počítala. Společně jsme vyrazily na Špilberk, kde jsem byla, ale už před dlouhou dobou. V kopci jsem bojovala se svým dechem, ale nakonec vyhrála a neumřela! Blízce mi to připomenulo cestu na Říp, kde už jsem aké pomalui sepisovala závěť. Nahoře bylo větrno, a tak se můj dokonalý účes stal nedokonalým. S tím úžasným počasím se ale šaty potvrdily jako nejlepší nápad, co si oblíknout. V džínech bych se asi upekla a kraťasy já moc nemusím. Po Špilberku následovala návštěvy úžasné čajovny, kam se snad ještě někdy podívám, protože mě naprosto dostala. Měli tam úžasné jídlo, naprosto skvělý čaj a nejúžasnější oblusuhu, která svou práci vykonávala opravdu s láskou. V čajovně jsme byly nemálo času, ale zase stihly poklábosit o všem možným, důležitým i nedůležitým. Po čajovně jsme se vydaly do parku Lužánky, kam jsem se chtěla podívat, jelikož mám ráda parky a ani tam jsem nebyla zklamaná. Opět jsme nějakou dobu poseděly a vydaly se zase nazpět k hlavnímu nádraží, kde si mě měla převzít M.. Smála jsem se, že mám úžasnou střídavou péči :-D. Rozloučila jsem se s Boudiccou a s kámoškou vyrazila do Flédy, kam jsme šly na Mňágu a Žďorp. Fléda se ukázala jako naprosto vyprodaná, takže jsme nakonec seděly v předsálí a klebetily ještě s jednou naší brněmskou redaktorkou, kterou jsem toho večera viděla poprvé a jsem moc ráda, že jsem ji poznala. Na cestě k M. domů jsme se ještě krásně prošly, jelikož jsme si spletly zastávky a mně bylo místy docela dost špatně (neptejte se mě proč... buď náběh na MS nebo uvolnění nervů, že to všechno klaplo). Cesta byla tedy místy dost zážitek a během posledních deseti minut od zastávky k domu jsme ještě perfektně zmokly.

Na konci večera mi aplikace v telefonu ukazovala 21 tis. nachozených kroků. Brno mi tedy udělalo nový osobáček :-D. 

V pátek jsme se v pohodičce a klídečku nasnídali, vyrazily na procházku kolem brněnské přehrady, neboli pryglu dle hanteku a hned na břehu zakotvily na menší oběd. Po obědě jsme nakoupily, vypravily se domů a uvažovaly, co dál. Nakonec se nám nikam nechtělo, takže jsme velmi kuklturně zůstaly doma a koukaly na prošvihnuté díly Ulice (konečně někdo, kdo na to kouká taky a můžu na to koukat s ním :-D). Večer jsme ještě měly jít společně opět do Flédy, tentokrát na koncert nizozemských indie Kensington, ale já se nakonec rozhodla jet ještě toho večera domů, zpátky do Prahy. Dámské potíže se totiž přihlásily o slovo s plnou parádou a já se na koncert necítila, M. na něj jít ale musela, jelikož musela psát report, no a já chtěla být doma, protože jsem tušila, že druhý den mě i bude dost bolet břicho a bude se s tím špatně cestovat. Po dnešním protrpeném dni, kdy venku bylo krásně, ale mně bylo blbě se včerejší nápad, jet o den dřív ukázal, jako ten správný. 

V Brně jsem tedy byla o den méně, než jsem plánovala, ale i tak jsem si to moc užila. Bylo osvobozující vypadnout ze svého zvyklého režimu. Jen doufám, že mi příště nebude špatně a doufám, že to nejednalo o nervy, ale jen o příchod dámských problémů. Ve stresu jsem se totiž nijak jinak necítila, ale to na podzim taky ne. 

Také mám jeden postřeh, kterého jsem si všimla. V Brně je všude cítit jídlo. Nemám pocit, že by se něco podobného dělo v Praze, ale tam je opravdu všude cítit jídlo a především z nějakých stánků. Naposledy jsem se s něčím takovým setkala v Berlíně před mnoha a mnoha lety, a tak jsem měla místy dost silná pocit, že nejsem v Brně, ale Německu :-D