Slovensko (11. - 14. 10. 2018)

Na Slovensku jsem naposledy byla v roce 2016, kdy jsem tam poprvé konečně viděla svojí část slovenské rodiny a v té době nechápala, že jsem byla tak pitomá a chtěla je poznat až po tolika letech. Od té doby jsem se tam za nimi chtěla zase alespoň na chvilku vrátit a chtěla jsem si to už konečně splnit během letošního roku. Jak už to vůbec nevypadalo, tak se nakonec povedlo kvůli rodinné oslavě. Ve chvíli, kdy jsem tam jela, netušila jsem, že mě ta země uchvátí, tak moc, že se nebudu chtít vracet zpátky do Prahy.

Čtvrtek
Na Slovensko jsem společně s tetou a strýcem vyjížděla ve čtvrtek večer po práci. Cesta byla dlouhá, přece jen šest hodin není jen tak, ale v téhle společnosti to rychle utíkalo. Chvíli jsem se bavila s nimi, nějakou dobu jsem si poslouchala písničky nebo zasněně koukala z okna a přemýšlela, co mě tam vlastně asi tak čeká, a jaký celý víkend bude. Během jízdy jsme udělali jednu zastávku, kdy jsme stavěli u Brna v KFC na jídlo. Já už jak dlouho KFC neměla a dřív jsem ho milovala, ehm. Pro mě tím pádem dokonalé zpestření. Na hotelu, kde nám rodina zajistila ubytování jsme byli přesně v jedenáct večer v noci. Tam jsme se hned sešli s druhou částí naší pražské výpravy. Ti už tam byli o pár hodin dřív. Hotelový bar zavřený, takže jsme otevřeli dovezené flašky s vínem a popíjelo se na pokoji. Ne moc dlouho, druhý den nás čekal výlet do hor. Byli jsme na Malé Fatře, takže by byla blbost, někam si nevyjít.

Pátek
V pátek ráno jsme posnídali. Já se na snídani doplazila poslední, jelikož jsem sice odcházela v noci brzo na pokoj, ale tam ještě do půl třetí do rána krafala po telefonu s trénerem. U snídaně jsme byli takřka dokud nás nevyhnali a před jedenáctou jsme vyráželi od hotelu na výšlap. Jo, to jsem ještě netušila, co mě čeká. Vzhledem k tomu, že s námi šla M., tak mě to hned mohlo napadnout, že tenhle výlet nebude vůbec pohodová záležitost. Samozřejmě vyráželi ti nejlepší, tedy M.,strýc, já  a pes.
Pravili, že půjdeme jen na nějaké horské sedlo... hehehe... hahaha... jenom. Když jsem po půl hodině pohodové chůze nádhernou podzimní barevnou cestou viděla první krpál, nějak jsem se s tim smířila.

Ve chvíli, kdy jsme šli druhý, mimochodem ještě horší krpál, uklidňovala jsem se, že tohle brzo skončí... přeci je to jen sedlo... A pak už to byl jen krpál za krpálem s neskutečným převýšením, občas naprosto strašným terénem. V momentě, kdy jsme šli po opuštěné horské louce jsem si připadala jako v Pánovi prstenů nebo Harry Potterovi, když putovali kouzelnou zemí a hledali viteály. Nejvíc špatně se mi udělalo, když jsem se asi po dvou hodinách stoupání a nikde nekončíčích horských vrcholků dotázala, kdy tam jakože budem. Odpovědí mi bylo ukázání prstem daleko, opravdu daleko přes nás s větou "No, chceme jít támhle na ten třetí vrchol." V tu chvíli mi blikal alarm v hlavě a já si říkala "MY TADY UMŘEME!" Nějakou dobu jsem se vláčela sama daleko za svojí karavanou a měla jsem opravdu na krajíčko. Chtělo se mi lehnout a brečet. Už v tu chvíli jsem nemohla a věděla jsem, že odsud není cesta zpátky, že to prostě musím dát, ale nevěděla jsem jak. Ani jsem zároveň netušila, že těch krizovek potkám ještě několik a ještě horších. Co vám budu povídat. Nakonec jsme do zdolali a já byla šťastná a v tu chvíli jsem se do té přírody tam zamilovala. Hrozně dlouho jsem si nepřišla tak svobodná s lehkou hlavou. Zdolala jsem vrchol Pekelníku a pokořila tím svou několik let starou Sněžku!
To nejhorší mě ale potkalo při sestupu. Odmítla jsem, že přece nejsem máslo, abych to jela lanovkou, že tohle bude už pohoda. Opět - hohoho... hahahaha! Šli jsme přímo pod lanovkou, po cestě necestě, která měla naprosto vražděný sklon, byla plná šutrů, které se občas kutálely dolů, aby toho nebylo málo, některé části cesty byly mokré a kameny naklouzené. Natloukla jsem si tam hned několikrát. V polovině jsem kolena už takřka necítila a neměla v nich žádný cit a byla jsem čím dál víc zoufalejší. Takovou zoufalost, jako v tom kopci jsem snad nikdy nezažila. Nakonec jsem to dale dala... uběhnul týden a mně stále není jasné, jak jsem to mohla dát a že jsem neutrpěla žádné velké zranění, na to, jak moc už jsem byla vysílená. Na parkovišti, kam pro nás přijel druhý strýc jsme ještě pomáhali holčinám z Ostravy, kterým tam vypověděla autobaterie službu. Pak už jen hospůdka, česnečka, pravé slvoenské halušky a panáček borovičky a hůrá umřít na pokoj.

Sobota
Ta už byla jen flákací. Dopoledne jsme si s tetou a strýcem udělali menší pohodvou vycházku po okolí a pak už jsme se šli jen chystat na oslavu. Oblíkla jsem se do svých nejlepších šatů, udělala si vlasy a nanesla slušivý make-up a vyrazila jsem. Na druhou odpolední už přijela i babička. Oslava začínala welcome drinkem. Následoval tříchodový oběd a pak raut, postupem večera krájení dortu. Byla jsem nucena jít hrát židlovanou. Každý poražený byl nucen vytáhnout si lísteček s nějakým úkolem, který musí splnit oslavenci. Takže... já jedu v lednu odhazovat sníh! :-D Nejlepší zábava pak přišla ve chvíli, kdy se tančilo. Miluju, když můžu tancovat. Nedělám to často, ale když můžu, hrozně mě to baví. Navíc zazněly moje milované písničky z Pomáhy, Na kolena a Hrobař, takže co vís si přát. Celá oslava byla skvělá. Mnoho lidí jsem tam neznala, ale musím říct, že byl naprosto skvělý pocit, že vás ty lidé neznají, ale netváří se na vás divně. Naopak jsou hrozně otevření a přátelští! Cítila jsem se tam fakt dobře a pohodově.

Neděle
V neděli dopoledne jsme předali pokoj.Dojeli vyzvednout babičku, vykoupili v místní Bille borovičky, protože ty naše, které máme celá rodina ráda, tak přesně ty nejsou v Čr v kamenných prodejnách k dostání. Doma jsem byla v půl páté odpoledne. V pět přijel trenér a spol a v sedm večer jsme ještě vyráželi na Signal festival do centra Prahy. Můžu vám říct, unavená jsem byla ještě v úterý, kdy mě to přinutilo omluvit se z tréninku. Jedno vím ale jistě, do Slovenska jsem se zamilovala a prosím - VRAŤTE MĚ ZPÁTKY!