Jakožto hudební milovník je mým velkým koníčkem obrážet koncerty. Navíc, jakožto redaktor mám na většinu koncertů akreditace, a tak nemusím utrácet za vstupenky, což je v peněžence dost znát. Od počátku roku až doteď bylo vcelku dost zajímavých akcí a jelikož každý koncert měl něco do sebe a něco obrovského jsem si z každého toho večera odnesla, tak jsem se tady chtěla trošku podělit se zážitky.
Svůj koncertní rok jsem pořádně začala až 1. března, kdy jsem šla na SWMRS. Fungují už několik let a já nad nimi těch několik let ohrnovala nos, protože co asi tak dokážou kluci minimálně o pět let mladší, než já. Bubeník je syn Billie Joe Armstronga (zpěvák mých milovaných Green Day), i tak tedy bylo jasné, že jednou si je prostě pustím. Stalo se. Předsudky jsou špatný, ale byla to láska na první pohled a jelikož byl ohlášený termín pražského koncertu, bylo jasné, že na ně musím jít. Koncert byl dokonalý. V maličkých prostorách, ale je to právě ta podle mě klasická malá klubová kapela a hrozně se mi to k bnim hodilo. Přesně takhle si představuju mladou energií nabitou punk rockovou kapelu před začátkem devadesátek.
Po delší pauze jsem se vydala 18. června na SUM 41. Místy je poslouchám dost, ale uplná moje srdcovka to není a nikdy nebyla. Tak či tak, z žánru punk rocku se jedná o slušně vystupující kapelu, tedy alespoň posledních pár let a opravdu mě nezklamali. Viděla jsem je poprvé a od té doby naposledy před pár let na Rock for People a jen matně, ale během letošního pražského koncertu si mě získali dost. Deryck se hrozně vypracoval, co se týče zpěvu, neúnavně komunikoval s publikem a na to, že se jednalo o open air byl jejich koncert dokonale nazvučený.
MUSE, kteří byli v Praze 26. května jsem viděla už potřetí a už od samého začátku je považuju za nejlepší koncertní kapelu vůbec... až do... no počkejte si... čtěte dál :-). I tak byli dokonalí. Ta show byla naprosto neskutečná, když jsem na ně šla, vlastně si vůbec nechtělo a ještě den před koncertem jsem uvažovala, jestli za sebe nemám poslat tetu (tentokrát jsem měla svou vstupenku). No, to bych si dala, kdybych ji poslala! Byli skvělí. Trošku jsem se bála, jak to zvládnou, jako open air, ale nakonec i to bylo dokonalé. Miluju na nich to, že dokáží vytvořit nezapomenutelnou vizuální show a na jejich efekty vzpomínáte ještě hodně dlouho. Myslela jsem, že už mě nemůžou ničím překvapit, když na posledním turné jim po hale lítaly drony a poté v hale letělo i letadlo, ale i to dohnali svým příšerným pohyblivým vojákem, který se tyčil nad samotnou kapelou. Navíc laserová show vědoucí z tribuny na tribunu vytvořila úžasnou atmosféru a venku, prakticky upristřed letiště jste měli pocit, že jste v nějakém obřím sále.
České Kabát mám vcelku ráda. Hrozně od nich miluju Báru. Pro mě hodně silná písnička, a když jsem zjistila, že mají v Edenu velký koncert, prostě jsem na ně chtěla jít a poprvé je vidět naživo. Poštěstilo se mi tak 22. června a opět výborný koncert, na který nezapomenu. Na českou kapelu měli i krásně propracovanou projekci, takže za mě klobouk dolů. Zpěv zvládá Vojtek naživo také skvěle, dokáže být i charismatický. Prostě jsem ráda, že jsem je konečně mohla vidět živě.Navíc, když hráli Dole v dole a duněl celý stadion, bylo to famózní.
24. června jsem se vydala i na Disturbed. Naprosto miluju jejich coverku na písničku Sound Of Silence a nebudu lhát. Slyšet tuhle písničku živě byl můj obrovský sen už několik měsíců. Pár dnů před koncertem jsem se snažila kapelu hezky naposlouchat, abych nebyla vyjevená, že nic neznám. Nakonec se mi to povedlo a i díky tomu jsou teď zařazeni v mém běžném playlistu a poslouchám je vcelku často. Samotný koncert byl pak docela zklamáním. Skvěle se čas netráví v místě, kde je asi tak 50 stupňů a atmosféra, jako v deštném pralese. Prostě hrůza a děs. První část koncertu stála celkově zaprd. Zdálo se mi, že si to samotná kapela vůbec neužívá, ale naštěstí se to zlomilo v druhé polovině a pak už to byla jen pecka. Jsem ale i tak ráda, že jsem je mohla vidět.
Pak jsem se trošku rozněžnila a 7. července vyrazila na Ed Sheerana, kterého si občas hrozně ráda pustím. Navíc mám hroznou úchylku na zrzky. Prostě se mi líbí Ed. Na koncert se mi ale i tak nechtělo. To se ale změnilo už ve chvíli, kdy v první minutě přišel na podium. Přímo z něj sršelo obrovské charisma, ale i tak působil hrozně skromně. Bylo to tak dokonalé, že jsem si v polovině koncertu šla koupit triko s jeho potiskem. Prostě jsem ho musela mít. Ještě teď po dvou týdnech obdivuju, že v dnešní době dokáže někdo takový světového formátu odehrát koncert celou dobu jen on sám s akustickou kytarou. Poklona obrovská. Neskutečně uklidňující a nabíjející zážitek.
A posledním aktuálním koncertem jsou Rammstein, na kterých jsem byla teď v úterý - 16. července. Poslouchala jsem je už nějakou dobu předtím. Na jejich koncert jsem chtěla už v roce 2017, když tady byli naposledy, ale nepovedlo se. Tentokrát jsem na ně chtěla už opravdu a naštěstí to tentokrát vyšlo. Nikdy jsem je přímo nemilovala, ale už týden před koncertem jsem se na ně hrozně těšila. Většinou, když se na něco těším, stojí to pak za starou bačkoru. Sakra... ale... já se zamilovala během jednoho večera, během jednoho koncertu. Naprosto jsem jim propadla. Místy jsem se nachytala, že na ten koncert koukám s otevřenou pusou a jsem v úžasu, že ta energie se mnou dělá neskutečný divy. Ta show mě neskutečně nabila. Tohle se nepovedlo ani MUSE, a tak moje MUSE sesadili z prvního místa mých nejoblíbenějších kapel. Odnesla jsem si domu kelímek a tričko. Mám takovou tu pokoncertní depresi, že nevím, kdy je zase uvidím, ale strašně moc bych je potřebovala vidět. Achjo. Asi jsem se po delší době opět hudebně vážně zamilovala.
