mow: Jo, je to divná doba, byl jsem přesně jako ty. Ještě před zhruba týdnem jsem si taky klepal na hlavu a trochu se smál těm lidem. Dnes už se nesměju. Já hypochodr nejsem, viru jako takovýho se nebojím, ale je to depresivní v tom, jak jsme jako společnost zranitelná. Já jsem na vozíku, ven moc nechodím, jsem většinou doma, takže současný stav pro mě v podstatě žádná omezení nepředstavuje.
Spíš jsem měl ze všech těch opatření úzkost, protože tohle za celý život nepamatuji, a myslím, že nic podobného nepamatuje ani podstatně starší generace. Mě se to zatím dotklo jen v tom, že mi zavřeli kebabárnu, bez čehož se obejdu. Ale zároveň si říkám, kam až to půjde a kdy to skončí. A to mě děsí.
Jinak, Kájo, ta pravděpodobnost nákazy je minimální, nebál bych se. Spíš bych měl strach z toho, jak dlouho dokáží lidi v tomhle provizorním režimu fungovat.