Damn-girl | Karolíno, ty jsi asi možná hodná holka...

Nikdy v životě se mi nestalo, abych někde skončila ještě během zkušební doby. Všechno je ale jednou poprvé. Vyjímka potvrzující pravidlo.

Ještě nedávno jsem tady psala článek o svém novém zaměstnání, že jsem přes odpor nastoupila, ale nakonec to vypadá slibně. Cha, Kájo... příště se neřiď tím, co říkají ostatní, ale tím, co cítíš ty sama. Ušetříš si tak několik starostí. Stalo se to rychle a možná o to bezbolestnější to bylo. Zlomilo se to v pátek odpoledne a už nebyla cesta zpátky.

Poslední týden jsem tam prakticky jen balila balíky a odesílala je zákazníkům nebo seděla nad seznamem, telefonovala a nabízela zvýhodněný balíček registrovaným zákazníkům. Nesnáším nabízení po telefonu. Sama takové telefony automaticky pokládám a je mi naprosto proti srsti takovou činnost vykonávat. Neměla jsem s tím problém, když mi narovnu řekli, že tohle telefonování mě čeká, ale jen málo. Za poslední týden jsem ale byla nucena telefonovat a nabízet každý den.

V pátek po obědě, kdy jsem byla dotázána, co dál budu dělat jsem téma telefonování rovnou nakousla. Byla jsem od toho už od minulého dne otrávená a prostě jsem to chtěla vyřešit. Dohoda zněla jasně - administrativní práce, zákaznická linka a péče o zákazníky a psaní textů. Za poslední týden jsem však jen balila balíky, řešila objednávky, a když bylo tohle hotové, tak telefonovala. Asi to dále udělám formou rozhovoru, kdy hlavní zarážející pasáže jsou autentické a opravdu si je tak slovo od slova pamatuju, protože ne to se zapomenout nedá :-D.

- "Karolíno, máš teď vše hotové? Co budeš dál dělat?"
Já - "Vše je hotové. Potřebuju akorát udělat online podání Zásilkovny a pak mám hotovo, takže asi to telefonování? Jen pokud jsme u téma telefonování, tak nechci znít nevděčně, ale vyřešit to potřebuju. U nástupu jsme se bavili, že jen občas. Já s tím občas nemám problém, ale tohle telefonování každý den..."
- "Takže tě ta práce nebaví?"
Já - "Já neříkám, že mě ta práce nebaví celá. Já jen... to telefonování každý den mě ubijí. Na druhou stranu chápu, že teď je akční balíček a je to důležité. Jen se začínám bát, že budu jen balit balíky a telefonovat a opravdu nechci znít nevděčně, ale kvůli tomu jsem sem nešla. Bavili jsme se o marketingu, péči o zákazníky a psaní článků,"
- "Karolíno, měla by sis uvědomit, že co se týče eshopu, práce pro dva, na to tady pracovní místo není. Ten marketing. No, moc jsi toho nepředvedla, co si budem povídat a to jsi tady už čtrnáct dnů. Ještě k tomu článku. ten byl teda taky naprosto strašnej, ten poslední. Tys to akorát vzala a upravila slovosled a něco málo přepsala a vyměnila pár slov. Tp bylo šílený. Nevymyslela jsi tam nic novýho"
Já (právě jsem ztratila řeč...) - "Ah... no... aha. Jestli to je takhle, tak jsem to asi vážně nepochopila. To se vážně omlouvám. S nápady jsme měla, ale neřešila jsem to, protože mi přišlo, že je teď důležité to telefonování."
- "Víš Karolíno, ty jsi asi možná hodná holka, ale i my sami se budeme muset rozhodnout, jestli tohle má nějakou budoucnost. Víš, ty jsi doteď byla ve státním sektoru, tak jsem asi zvyklá na jinej druh práce, ale vždycky se tady postavíš a čekáš, co se bude dít, ale takhle to v soukromé sféře nefunguje. Práci si musíš hledat sama. Co jsme s tebou měli dělat?"

Přijde mi ten rozhovor, jako speciální vydání pořadu Věřte, nevěřtě, aneb zaškrtněte FALSE a TRUE.

A k tomu článku, co byl strašný. Poslala mi již napsaný text, ke kterému mi řekla "Karolíno, poslala jsem ti do emailu text. Koukni se na něj a uprav ho. Tak jsem ho upravila Možná jsem blbec, ale z toho jsem fakt nepochopila, že z toho mám vymyslet úplně něco nového.

Poté jsem se vybičovala a za hodinu sepsala deset různých tipů na články, které bych mohla napsat. Nějaké tipy, jak upoutat na Facebooku. Dostala jsem si za úkol vymyslet nějaký víkendový post na Facebook. Během víkendu mi ale došlo, že to nemá cenu. Ano, začátky nikde nejsou snadné. Nikdy jsem v práci neměla úplně lehké začátky. Snad málo kdo lehké začátky v novém zaměstnání měl. Jenže mi došlo právě to, že nechci plácat svojí energii někde, kde už mi stejně nevěří. Nechci být nikde, kdy vedoucí neví, co je slušnost a použije slovní spojení, jako "Moc si toho nepředvedla a to už jsi tady čtrnáct dnů..." nebo "Ty jsi asi možná hodná holka, ale..." Prostě ne. I kdyby to měl být úmor, který by na konci za to stál, tak mně to za to nestojí. Nemá to cenu někde, kde už to po čtrnácti dnech ve zkušební době skřípe. To budu raději chvíli na pracáku. Věřím, že nějakou práci najdu. Jsem si vědoma, že teď není nejvhodnější doba na hledání práce. Vím, že to je asi nezodpovědné, ale tady já být déle nemůžu.

Dnes jsem po víkendu přišla a poprosila o ukončení pracovního poměru z mé strany. Zítra tam jdu pro zbytek dokumentů, potřebných pro pracovní úřad, snad to vše proběhne v klidu a dostanu vše, co potřebuji. Dnes to v pořádku bylo, jelikož tam byl manžel majitelky, se kterým se mi vždy komunikovalo o dost lépe. Uvidíme, kdo tam bude zítra. Také doufám, že budu mít vše potřebné, aby mě v pořádku mohli zařadit na úřadu práce a schválit podporu v nezaměstnanosti, protože tu teď budu chvíli potřebovat.

Vlastně ani nejsem zklamaná. Pobrečela jsem si v pátek. Teď se mi jen ulevilo. Takhle sprostej na mě už dlouho nikdo nebyl. Jsem natolik neschopná, když si myslím, že po čtrnácti dnech v nové práci člověk nedokáže být supersamostatný a naplno proaktivní? Nebo jsem jen blbka, která se má raději zase zaparkovat do státního a nevystrkovat nos, protože ostatnímu nerozumí?