„Neúspěch? Ne, to je jen dočasné zdržení.“

Poslední tři měsíce jsem tady na to kašlala a to víc než normálně. Teď už mám zase hromadu času a můžu si vymýšlet hromadu článků, dokud zase nebudu plně zaměstnaná. Myslela jsem, že nakonec přijdu se šťastnou zprávou. Co je ale ta šťastná zpráva? Těžko říct, každý od toho očekává něco jiného.

Včera dopoledne mi ještě schválili přístup z vlastního počítače do pracovního systému, že se to udělá jen, co to půjde. Jen musím chvilku vydržet, protože help desk za nás přebírá někdo nový a řeší se různé systémové věci (pro mě nic nového, vím, že se to tam už řešilo). To bylo dopoledne a odpoledne ve čtyři jsem byla zavolána do kanceláře s tím, že se nakonec rozhodlo, že spolupráce se mnou se ukončí ještě ve zkušebce. A tak jsem volná, jako pták.

Dva týdny jsem se toho bála a pravdou je, že od chvíle, co mi ubrali práci jsem měla divné tušení. Občas se mi ještě povedlo udělat nějakou dobrou chybu (ukliknutí ve splatnosti faktury atd.), ale nic velkého. Všichni mě uklidňovali, že za to se nevyhazuje ani ve zkušebce a že to bude dobré, že i to ubrání práce si musí sednout. Já ale to svoje tušení ale prostě měla. A ubrání práce? Bylo to vůbec ubrání práce? Sebrali mi veškeré moje pobočky, které už jsem tak nějak znala a dali mi nové, ty, na které tři týdny nikdo neměl čas, protože na jejich zpracování chyběl člověk. Takže jsem dostala pět poboček místo sedmi, ale těch, na které se házel s prominutím bobek, takže hromada dokladů za každou pobočku, plus jsem logicky vyfásla i rozdělané věci ze svých starých poboček.

Vlastně jsem si dost často říkala, jestli jsem si tímhle pomohla. Kolektiv jsem měla jako skvělý, než jsem si začala všímat toho, že se baví spolu a mě si všímá jen kolegyně, která nastupovala se mnou. Často jsem se ptala, protože jsem se věci chtěla naučit správně a těch otrávených obličejů, že se zase ptám  se také nedalo nevšimnout.

Nicméně jsem to včera bez řečí podepsala, protože mi došlo, že se mi vlastně hrozně ulevilo. Nechtělo se mi hádat, vysvětlovat. Chtěla jsem si prostě jen v klidu sbalit a odejít. Srandou je fakt, že jsem jim předala vše zpracované s pár fakturami, kde se čeká na odpověď dodavatele a jinak je to vyřešené. Koukali trošku překvapeně, že to vlastně předávám takřka hotové a v naprostém klidu a ještě sama od sebe spolupracuju.

V ten moment vlastně opadl i veškerý můj strach, ohledně toho, co si počnu, když mě vyhodí. Korona není zrovna super načasování na hledání práce. Jenže jsem se nějak dostala do stavu, že je mi to vlastně jedno. Nějak nemám strach a až moc poklidně cítím, že to tak má být. Je mi to akorát líto, protože vím, že jsem nebyla dokonalá a vlastně si přijdu dost nepochopená, protože vím, že jsem do toho ze sebe dala maximum. Na druhou stranu jsem ráda, že jsem pryč. Není to ani 24 hodin a nacházím se v nějaké divné fázi, kdy je mi vlastně jedno úplně všechno. Hodlám si dát 14 dní pauzu a nehledat prostě nic. Úplně se na to vykašlat. Já totiž ani nevím, co chci teď dělat. Nevím, jestli chci pokračovat v účetnictví, protože nevím, jestli je to ten správný směr. Jinou praxi ale takřka asi nemám a co jiného bych mohla dělat mě absolutně nenapadá. Nevím, jestli to můžu označit, jako nějaký syndrom vyhoření, ale já absolutně nevím a ani to mě netankuje.

Všichni kolem mě, co to ví a často jsem jim o té práci tam vyprávěla, jsou absolutně v šoku a nějak to nepobírají, že se to stalo. Nikdo tomu nevěřil a každý mě uklidňoval, že pokud mi ubrali práci, okamžitě mě poté nevyhodí.