Prvně jsem to psala jsem na Instagram, ale nakonec mám chuť se o tom víc podělit i tady.
Byla jsem dnes ráno na Vyšehradě, abych si vyzvedla svůj nový řidíčák. (Mimochodem jsem vcelku spokojená i s fotkou. Sice tam trošku vypadám, jako když má nacpané tvářičky jídlem, ale čekala jsem to daleko horší.) A jelikož jsem stále nezaměstnaná, mám hromadu času a zas né tolik peněz, abych někde vysedávala. Procházka v tak hezkém a ne úplně pekelném počasí se jevil jako dobrý nápad.
Nikdy jsem nebyla na Nuselském mostě. Párkrát mě napadlo tam jít, nikdy jsem tam však nebyla a pokaždé jezdila jen metrem skrz nebo tramvají pod. Navíc se všichni kolem mě tak nějak bojí výšek. Rozhodla jsem se tam dnes po vyzvednutí řidičáku naprosto spontánně vyrazit a vzala jsem to jako svou osobní terapii. Uvědomila jsem si, že když ten most zvládnu sama bez jakékoliv podpory přejít, tak asi vlastně zvládnu všechno ostatní, protože postavit se ten most úplně sama a přejít ho pro mě byla obrovská výzva.
Už když jsem vstupovala na most a viděla tu výšku, dělalo se mi ouvej. Co vám budu, mezi žbrdlením je dost dobře vidět dolů sítě nesítě. Často se mi v noci zdá, že stojím někde vysoko nad zemí a vidím dolů a bývá mi z toho špatně už v tom snu. Co potom takhle v reálu. Pocity jsem měla stejné. Začínalo se mi dělat blbě, cejtila jsem, jak se mi klepou nohy a vcelku rychle jsem se přesunula od zábradlí k silnici s myšlenkou, že se otočím a půjdu zpátky, dokud je čas.
Vysoký je skoro 43 metrů. Takže jsem ještě dost vysoko nad střechami domů, což byl pro mě další dost děsivý pohled. Už jen na svůj první byt ve 12 patře jsem si zvykala dost dlouho a tohle je ještě daleko vejš. Šla jsem ale dál. Místy pomalu, odhodlávala se dál, ale nakonec jsem to DALA. Sama jsem ho přešla. Měla jsem hroznou radost, že jsem skoro těch 500 metrů ve výšce zvládla a přešla to.
Někomu se to zdá jako pitomost, ale mě to posloužilo velmi dobře, jako osobní terapie a dokázala jsem si, že zvládám i překážky, ze kterých mám opravdu strach, že jen chce udělat ten krok, klidně pomalu, krok za krokem, ale na druhý konec se člověk dostane. Pokud chce. Pokud to nevzdá. Uvědomovala jsem si to s každým krokem a jsem vděčná, že jsem tam dnes vyšla.Byl to zase nějaký boj proti vlastním strachům. No co si budem. Překonávat své strachy tím, že bych se vystavila mým neoblíbeným pavoukům je pro mě asi ještě stálo moc, navíc ten přechod most ve výšce, kde se bojím a mám strach pro mě má daleko větší symboliku.
Asi tam budu chodit častěji, když nebudu vědět či dopřát odhodlání a motivaci.
Co vy? Bojíte se výšek? Jak bojujete se svými strachy?