Něco se uzavírá aneb sebeúvaha

Už nějakou dobu mám pocit, že se nějaká část mého života uzavírá. Jakoby se všechno poskládalo, rozklíčovaly se spletité věci a teď se to balí dohromady a odplouvá pryč. Přivedla mě na to myšlenka, když jsem se byla zase projít, což dělám mimochodem každý den, protože se mi u toho krásně čistí hlava a přicházím právě na tyto prozření.

Jakoby můj třicátý rok života všechno uzavřel a já mohla začít na čistém papíř s novou paletou nových barev, které jsou čisté a ještě nejsou vůbec smíchané.

Až teď si říkám, že několik posledních let pro mě bylo docela náročných. Letos to bude pět let, co jsem se odstěhovala od rodičů a těch pět let mě neskutečně formovalo. Musela jsem se naučit starat sama o sebe a to hned v několika směrech - starost o domácnost, správa financí, rozhodnout se tady a teď, protože to za vás nikdo jiný neudělá. Od chvíle, co nebydlím u našich jsem se třikrát stěhovala až jsem došla do tohodle bytu, kde prožívám už čtvrté léto a druhé léto společně s Jakubem.

Hned na samém začátku toho pětiletého životního úseku jsem si zažila svojí první velkou lásku, která mě potom požírala zaživa ještě několik dalších let. Myslela jsem si, jak je to skvělý, ale až příliš často jsem zjistila, že mě to psychicky ždímá. Vlastně těch lásek mě za těch pět let vyždímalo několik, srazilo na kolena, ale musela jsem znovu vstát a oklepat se z toho. Nezlobím se ale ani na jednoho z nich. Vzpomínám na ně v dobrém, protože mě dovedli za Jakubem a já jsem si jistá, že to mělo mít takovýhle průběh, protože díky tomu všemu mám svého drahého, kterého si budu brzo brát, a kterého bych si bez těchto zkušeností tolik nevážila.

Nehezky mi "nakopal zadek"  i trenér. Pamatujete si na něj? Jednu dobu jsem tu o něm psala dost často. Dlouhou dobu jsem si myslela, že to je člověk, který mám v mém životě své zaručené místo, ale postupem času jsem prozřela a dospěla k tomu, že mi jeho přítomnost a jeho vliv na mou osobu daleko víc ubližuje než pomáhá a že to je prováděno s nejdůslednější taktikou a schválně. Upřímně, několik posledních měsíců jsem si připadala jako obět, co si zažije drama a trpí posttraumatem. Za těch několik osob mě poletech z těch všech lidí rozložil asi asi nejvíc. Nikdy jsem neměla problém sama se sebou, se svým vnímáním zevnějšku, sebevědomím. On to dokázal ale rozkopat dokonale. Často s tímhle vším ještě teď bojuju, ale je to daleko lepší. Často jsem měla chuť ho ještě někdy potkat, promluvit si s ním a říct mu, co všechno mi způsobil a jestli si to uvědomuje. Až teprve nedávno mi došlo, že to je přesně to, co on by chtěl slyšet, že se mu povedlo mě rozložit a to já prostě nedopustím. Nedovolím mu to vidět a už nemám důvod ho vidět. Došlo mi, že pokud by mě tohle všechno položilo, tak jsem daleko slabší jedinec než je on sám. A být slabší než on? To snad už ani logicky nejde.

Po menším klidu, kdy jsme se sžívali prvních čtvrt roku s drahým mi asi nejvíc za poslední dobu nakopal zadek minulý rok. První návštěva psychologa, po měsísích klidu projevy úzkosti, ztráta práce a to hned několikrát. Hlavně to ukončení práce ve zkušební době ze strany zaměstnavatele nakopalo mému sebevědomí. Socák jsem po letech opustila dobrovolně s vidinou lepšího. Z následující práce jsem po dvou týdnech ve zkušební době utekla raději sama a z Dobrovského mě vykopli ve zkušební době sami. Ve finále mi to vneslo to nejlepší, co mohlo. Začala jsem pracovat s  mamkou pro mamku. Často jsem především ze začátku bojovala s myšlenkou, že mě k sobě vzala jen, protože jí bylo líto, jak jsem skončila a že cítila, že na nic lepšího nemám a že to samé si myslí i lidé kolem mě. I to se lepší. Musela jsem se naučit odfiltrovat i výčitky, že já pracuju prakticky jen dva týdny v měsíci a to buď dopoledne nebo odpoledne za královskej plat a že moje kamarádky se tak nemají a já se vůči nim cítila špatně. Musela jsem se naučit, jak si sama rozvrhnout čas, a jak se zabavit s tolik volným časem. Tam ještě cítím, že nevyužívám naplno ten potencionál, ale už jsem za těch x let dokázala pochopit, že všechno nejde hned.

"Že nedostanete vždy, co chcete, je někdy obrovské štěstí."

Kapitolou pro mě byl i můj drahý, se kterým jsem se dala dohromady v druhé polovině října 2019 a letos začátkem října si ho budu brát. Bylo to strašný nezvyk. Zvyklá x let fungovat sama, věřit jen sama sobě bez zkušeností s opravdovým vztahem a partnerském soužití v jedné domácnosti. Bylo to těžký, tolik nových věcí a k tomu nakopané sebevědomí od trenéra, řešení práce. S tím vším se musel potýkat i můj drahý a neměl to se mnou lehké a já jsem mu nesmírně vděčná, že to nevzdal Vím, že jsem často náladová fůrie, protivná, která se kolikrát chová, jakoby si ho nevážila. Často si říkám, že si ho nezasloužím. Je ale skvělej, dokonalej prostě tak, jak je. Hrnou se mi pokaždé slzy do očí, když mi dojde, že jsem měla takový štěstí a budu manželka někoho, jako je on. Někoho, kdo ve mně věří a miluje mě z celého srdce bez podmínek, tak jak je. Před lety jsem se hádala s mamkou, když mi říkala, že nejdůležitější pro budování vztahu pro ní s tátou vždy bylo, že věděla, že on ji má opravdu rád. Rozčilovala jsem se, že nejde budovat s někým život, jen protože vás má rád. To člověk ale nemůže pochopit, pokud takového člověka nepotká. Já ho potkala, mám ho doma a teď sama vidím, že to je to nejdůlěžitější a že nic jiného není podstatné. Na ničem jiném si pořádně nedá stavět, protože všechno ostatní jsou moc slabé základy.

Potýkala jsem se v loňském roce i se zdravotními problémy. Troufám si říct, že jsou ale vyřešeny a největší strašák endometrióza byl nakonec podle všeho vyvrácen. Na veškeré nápravě pracuju a nic není tak strašné, jak se na první pohled může zdát. Naštěstí!

Bylo tob náročné, ale já mám několik posledních dnů pocit, že jsem to všechno rozpletla, že jsem se srovnala sama se sebou, přijala co bylo bez nějaké záště. Vlastě jsem došla do bodu, kdy jsem vděčná i za to špatné, protože mě to ohromně naučilo. Už se konečně přestávám po letech bát, co bude, protože jsem začala chápat, že bát se něčeho, co bude za rok je zbytečné. Jelikož až na to dojde, můžu být úplně v jiné situaci. Pochopila jsem, že šťastný dokáže být člověk jen tehdy, pokud se naučí mít rád, tak jak je, pokud se přestane bát mít rád kohokoliv jiného, pokud se naučí být prostě šťastný s tím, co má teď a tady bez nějakýho "Budu šťasný až..." Vím, že mě v životě čekají nelehké výzvy, že budu mít ještě několikrát chuť to vzdát, ale nedovolím to. Nedovolím, aby se ze mě stala zapšklá nepřející a zlomená baba. Věřím, že nic není jen černé nebo bílé. Věřím, že když se v životě děje něco špatného, je zároveň v tu chvíli i něco, co se daří. Už vím, že to nejcenější co máme, je zdraví a zdraví našich blízkých. Covid i vlastní zdravotní problémy mi to ukázaly. Všechno ostatní je tak nepodstatné. Nedá se žít spokojený život, pokud k někomu chováte nenávist, nedej bože, pokud nenávidíte sebe. Už chápu, že když se něco nevyvede, podle mých aktuálních očekávání, tak dřív nebo později najdu nějaký důvod.

"Pamatuj, že štěstí je způsob cesty nikoli cíl."

Jo, v posledních dnech až týdnech mám pocit, že jsem došla k všemu, co jsem potřebovala, že všechno, co jsem se potřebovala pro další kapitoly života naučit, jsem se naučila a úspěšně složila zkoušky.