Lenost level milion a už se nám to blíží

Ahojte!

Nějak se u mě vyskytla lenost vůči všemu a to ani nemůžu říct, že bych během dne byla nějak výrazně unavená. To právě skoro nejsem, ale toho cca půlhodinového šlofíčka po obědě mít musím, ale únavou  vysloveně nepadám. Spíš se mi tak nějak vůbec nic nechce a u všeho mi strašně dlouho trvá než se rozhýbu. Do všeho se musím ukecávat a to souvisí i s aktivitou na blogu. Dlužím hudební článek za dva měsíce, (Ne)malé radosti a mám nápady i na další články, mám přečtených dalších 5 knih, ale vůbec se nedokážu dokopat k tomu, abych si sedla a něco napsala.

Táhne se to celým mým aktuálním trávením volného času :-D. Před těhotenstvím jsem vstávala se svým drahým v šest, chvilku s ním pobyla a počkala až odejde do práce, dala si ranní cvičení, nasnídala se a kolem 8 ráno jsem seděla u práce a makala. Pak jsem si dala oběd a šla jsem se na hodinku projít a na hodinku si sednout s knížkou na lavičku, potom se vrátila domů, poklidila, uvařila jídlo na další dny nebo upekla koláč ke snídani.

A teď? Vstávám mezi 8 a 9 ráno a nasnídám se. Pak tady hodinu sedim a čučim a ukecávám se, že bych mohla něco dělat, plus mi bývá ještě dost často během dopoledne šoufl od nízkého tlaku. Potom tedy něco málo uklidím, je čas oběda, takže se najím. Po jídle se dobré dvě hodinky válím buď s knihou nebo telefonem v ruce a kolem 3 a 4 odpoledne se konečně zvedám a jdu udělat nějakou účetní práci, abych to měla hotové než přijde Jakub z práce.

Ven moc nechodím, rozhodně ne na hodinové procházky. Sice bych měla, měla bych se hýbat prý do posledního dne, ale po delší souvislé chůzi začínám mít křeče do břicha (vazy) a večer mě potom břicho bolí nebo mi dost nepříjemně tvrdne. Někdy jsem ráda, že se zvládnu doplazit alespoň na záchod, jelikož mě stydká kost, kyčle či záda bolí natolik, že sotva lezu. Už ani moc nevařím a to normálně vaření naprosto miluju. V poslední době dělal spíš něco Jakub, já uplácala něco fakt hodně rychlého. Včera jsme třeba měli k obědu špagety carbonara, které se u nás doposud vždy dělaly jen ve všední den, jakožto rychlá večeře. No a o víkendu jsem došla do té fáze, že jsem poprosila mamku, jestli by nám na první část týdne mohla něco uvařit.Je to peklo! Takhle líně neschopná jsem v životě nebyla a vím to o sobě teďkon, že jsem fakt lenochod a nejde s tím nic udělat a často si to vyčítám, a také věřím, že se to po porodu změní a já začnu být zase akční, protože teď jsem líná jako veš, ale absolutně mě to na sobě vytáčí.

Což mě přivádí k tomu, že už se to nezadržitelně blíží. Do termínu mi chybí 5,5 týdne a já už se nemůžu dočkat až to přijde a mladý pán bude na světě. Strašně moc se na něj těším. Tak moc, že se absolutně nebojím porodu a to jsem vždycky tvrdila, že nikdy nebudu mít děti, jelikož jsem se toho porodu hrozně bála a teď najednou ne (až na pár okamžiků, ale vždycky to nakonec totálně přebije ta těšící se nálada).

Jsem strašně moc vděčná, že kolem sebe mám tak úžasné lidi a rodinu, protože mi strašně moc pomáhají. Jakub je naprosto skvělej, protože mě ještě nezabil a se vším mi pomáhá. To samé mamka a tchyně i zbytek rodiny, ačkoliv jich mám občas plné zuby skrz nevyžádané rady, kdy se vztekám a křičím. Super kamarády, od kterých jsme dostali tašku věcí na malého nebo třeba pro mě na přípravu před porodem a po porodu, a tak jsme plno věcí nemuseli kupovat. Na spoustu věcí přispěla rodina. Teta doktorka mi zajistila k porodu různé bylinkové čaje a homeopatika, aby celý ten proces byl co nejpříjemnější. Prostě jsou všichni naprosto úžasní! Vesměs máme už skoro všechno připravené. Aktuálně čekáme na dodání postýlky a sní ještě pár maličkostí, ale jinak už všechno máme. Většinu věcí už mám i připravených a vypraných. Tašku do porodnice mám ze 3/4 zabalenou a připravenou.

A víte, na co se hrozně těším? Až budu mít malého v ruce, budu se moc normálně hýbat, budeme spolu chodit na procházky, jelikož už bude krásný jarní počasí. Jen co to půjde, tak si dám hovězí tatarák, který si teď raději odpírám, stejně jako pořádnou nálož sushi. Těším se i na plíšnové sýry, kombuchu a houby, které bych normálně jedla, ale je mi po tom aktuálně těžko. Nebudu psát, že se těším, jak se normálně vyspím (chodím během noc min. 4x čůrat), protože vím, že se pořádně nevyspím ještě dlouho. Těším se až začnu cvičit a chodit na dlouhé procházky a budeme jezdit na výlety i s mrňousem. Já vím, že to bude masakr a asi kolikrát nebudu stíhat, ale já se na to moc těším, protože tenhle lenochodí život mě vůbec nenaplňuje a cítím, že tohle nejsem já :-D.

Tak se mějte krásně a buďte vděční, že můžete "normálně a bez omezení" žít, protože jsou tady tací, kteří jsou "uvěznění ve vlastním těle" a čekají na zázrak :-D.