Damn-girl | Šest měsíců matkou

Budou to dva týdny, co naše mládě "oslavilo" půl roku, a tak o mateřství a rodičovství už něco vím (haha) a ráda bych se o tom na pár řádcích rozpovídala. Chtěla bych tady mít pár památečních řádků a nějaké to ohlédnutí na prvních šest měsíců.

Šíma se narodil přesně po jedné ráno a já prakticky každý den vzpomínám na ty první dny v nemocnici na oddělení šestinedělí. Na pokoj do postele jsem se dostala ve čtyři ráno, po opravdu dlouhém porodu. Těšila jsem se, že budu konečně spát (kvůli bolestem a následnému porodu jsem dvě noci nespala), když jsem svolila, ať si ho do rána zatím vezmou sestry. Nespala jsem ani minutu. Pamatuju si, jak jsem pozorovala, jak svítá a nemohla zabrat. Byla jsem plná endorfinů a těšila se až mi ho přivezou a už se mnou zůstane.

Přivezli mi ho hned ráno. Bylo to první miminko na pokoji, který jsem sdílela ještě se dvěma maminkama. Jedna byla asi z Egypta, ta druhá byla Ukrajinka, ani jedna neuměla ani pořádně anglicky, a tak se žádný mateřský pokec a sdílení zážitků nekonalo a já se na to těšila. Právě z těhle důvodů jsem nechtěla samostatný pokoj za příplatek. Jak už jsem psala, dovezli mi ho hned ráno, snad kolem osmé a já jen seděla na posteli, opřená o pojízdnou plastovou průhlednou postýlku a koukala na toho mrňouse a byla naprosto dojatá. Byl malinkej, bezbranej, úžasnej a především - můj, náš. Na šestinedělí byla naprostá pohoda, sestřičky i doktorky úžasné, Šíma se měl k světu, krásně spal a já měla čas na čtení knihy (a to se mi lidi smáli, že si s sebou balim knížku). Probrečel mi jen jednu noc, ale to se zjistila, že bylo vinou nízké laktace, která se teprve rozjížděla.

Dalším zlomovým okamžikem bylo, když nás pustili domů. Brečela jsem dojetím a hrozně se těšila. Ještě ten den přišla moje mamka s taťkou a Jakubovy rodiče. Když jsem viděla, jak si ho moje mamka poprvé chová a brečí, brečela jsem potají také. Hrozně se na tu chvíli těšila už několik let a já to moc dobře věděla.

Teď mu bylo půl roku a roznáší radost po celé rodině. Je to po letech první mimino, které v úzké rodině máme a je to náležitě vidět. Stal se středobodem našeho vesmíru a prakticky každý je z něj odvařený. Ono ale nejde jinak. Je to prostě pohodovej úžasňák.

Občas to je náročný, často jsem vzteklá, mám toho plný zuby a ráda bych se vyspala alespoň jednou v kuse celou noc. Stačí ale tak málo a já vím, že bych ho za nic na světě nevyměnila. Ten pocit, když u vás spokojeně usne a drží si vás je nepopsatelný. Stejně, jako když mu svítí očíčka a kouká se na vás s pohledem "Jsi to nejlepší co mám." Vím, že bych za něj vydala duši, kdyby to šlo. Věřím tomu, že on tady není náhodou a že si nás prostě vybral. Vysloveně jsem po dětech neprahla, ale pokud by na to došlo, strašně moc jsem si přála kluka. Mám ho! Jednou, ještě než  se narodil se mi o něm zdálo a je to přesně on. Nikdy nevymažu z paměti ten moment, kdy ho na mě doslova poprvé plácli a já ho poprvé držela v rukách. Tomu se asi nic na světě nevyrovná. Asi neexistuje pro matku silnější koktejl emocí než v tuhle chvíli.

Je neuvěřitelně šikovnej, ale i zvědavej. Všechno zkoumá, nic  mu nemůže uniknout. Všechno potřebuje vidět. Otáčet na břicho se začal na přelomu třetího a čtvrtého měsíce. Plazit po podlaze se nám začal ještě před šestým měsícem. I doktorka je paf, jak strašně je napřed. On prostě musí zkoumat a objevovat, o to víc se snaží někam dostat a takhle to dopadá. Pokud nespí, mám ho teď prakticky furt za zadkem. Jen ho evidentně začínají zlobit zoubky i mu evidentně začíná separační úzkost. Kolikrát nestačí ani to, že jsem vedle v místnosti a mluvím na něj - musí mě vidět.

Jsem strašně vděčná, jak do celé rodiny zapadnul a každý ho miluje. Má úžasné babičky i dědy, kteří si ho berou sami na vycházku a pravidelně. Nemusím se doprošovat, aby o něj jevili zájem a co pozoruji z okolí, tak máme opravdu štěstí.

Je to prostě nádhera, ale stejně, jak je to krásné, tak přesně tak je to i náročné. Věřím ale, že z něj vychováváme úžasného parťáka do (ne)pohody. Abychom měli nějakou hezkou vzpomínku na tohle období, tak jsme byli na rodinném focení a budou z toho určitě nádherné fotky. Až bude slavit své 1. narozeniny, tak bych ho také chtěla objednat k fotografovi.