Damn-girl | Letošní lyžařská dovolená v Rakousku

 V Alpách na lyžích jsme byli už minulý rok a moc se nám tam líbilo. Moc dlouho jsme tedy nepřímýšleli, zda-li chceme letos vyrazit na lyže zase. Termín na další rok jsme proto bookovali hned po návratu domů, protože čím dřív se termín zamluví, tím je to potom levnější. Nebookoval to tedy Jakub ani já, ale jeho taťka. Minulý rok jsme byli na horách právě s jeho rodičema, plus jsme vzali mou mamku a krásně se tím i vyřešilo hlídání Šími. Vždycky někdo chvíli lyžoval a chvíli hlídal, a tak o něj bylo celou dobu postaráno. Proto jsme ani letošní sestavu neměnili.

I letos jsme se rozhodli zůstat ve stejném lyžařském středisku, ale zvolili jsme penzion, který byl přes ulici ke kabinkové lanovce, jenž vedla na sjezdovky, kde se nám lyžovalo minulý rok nejlépe. Odpadly tak denní cesty skibusem. Tím pádem jsme mohli delší dobu trávit na svahu a ne tolik řešit logistiku. Loni jsme navíc byli v období jarních prázdnin a po všech stránkách to byl celkem hukot, a tak padnul návrh, že letos vyrazíme týden před jarňákama. Musím říct, že na celé cestě to bylo dost znát. Vyráželi jsme ráno kolem devátí ranní a na místě byli kolem třetí, ne jak před šestou večer minulá rok. Nestáli jsme v kolonách a odpočívadla podél dálnice byly takřka prázdné. Cesta tedy ubíhala pěkně.

Šimonovi jsme pořídili do auta tablet, takže ten koukal na Tlapkovou patrolu a v cíli se mu ani nechtělo vystupovat, což bylo pro všechny zúčastněné lepší, než kdyby se v autě několik hodin vztekal, že se nudí. Ten večer jsme stihli jen vybalit, trošku se rozkoukat a brzo jsme si šli lehnout. 

Následující den jsme započali již tradičně. Vydali jsme se na společnou obchůzku místa přechodného bydliště. Našli jsme obchod, který měl teda zrovna zavřeno, nadýchali se čerstvého alspkého vzduchu a společně si posteskli, že ty zimy nejsou co bývaly. Sníh byl teda jen na sjezdovkách a ještě z velké části technický. Po sněhu ve městě nebyla ani památka. Využili jsme ten den vycházky a zašli jsme si společně na oběd do bistra u kostela. Jídlo bylo výborné, ale to v Rakousku výborné je. S plným břichem jsme se vydali do penzionu odpočívat, zatímco Šimon si po cestě chrupnul v kočárku. 

Od pondělí jsme už konečně všichni nastřídačku lyžovali. Mezi hlavní lyžaře se řadil drahý se svým taťkou, poté jeho mamka a já. Mou mamku hned první den někdo nehezky sundal při výstupu ze sedačky a pohmoždila si asi nejspíš něco kolem spodních zad, a tak následující tři dny spíš poposedávala a svůj volný čas věnovala Šimonovi. Uprostřed týdne během dopoledne konečně připadalo slušné množství přírodního sněhu a to takovým způsobem, že nakonec nebylo vůbec vidět. Předčasně jsme si tedy dali oběd a poté vyrazili odpočívat do penzionu. Přírodní sníh výrazně zlepšil lyžování na další dny. Zahladily se vyježděné výmoly a člověk to tak mohl víc pustit. Sníh padal ještě v pátek či ve čtvrtek (teď si úplně nepamatuji přesný den), a tak mě mrzelo, že už odjíždíme.

Minulý rok jsem měla totiž problém s kolenem, a tak jsem se odhodlala pořádně lyžovat až v závěru naší dovolené. Tento rok jsem si k lyžařskému oblečení navíc pořídila i poprvé v životě vlastní lyže. Byla by tedy ostuda, abych nejezdila a ve finále mě to moc chytlo a doufám, že příští rok si pojedem někam zalyžovat i třeba jen během víkendu. Lyžařská helma mě i donutila k používání čoček (nevešly se mi brýle pod helmu a navíc i tak jsem se o ně při případném pádu bála). Rozhodnutí se pro čočky byla ale nakonec ta nejlepší věc. Roky jsem se bránila, bála jsem se jich. Bála jsem se toho si něco dávat do oka a mít permanentně něco v oku. Je to ale jen o zvyku. Aktuálně mám čočky jednorázové, ale chystám se na měsíční. Občas mi čočka nesedna, spadne mi něco do oka. Čočku poté musím vyndat, ale v případě jednorázových čoček si ale musím vzít úplně novou a to mi vadí. Z toho důvodu bych si ráda pořídila čočky "trvanlivější". 

Den před odjezdem jsme navíc byli ještě na společné večeři. Dali jsme si výbornou pizzu. Já se celý týden cpala mým milovaným curry wurstem, ale po týdnu už jsem chtěla změnu. Pizza ale byla výborná volba, protože ji měli naprostou skvělou. Krásně tenkou a bohatou. Jinak jsme během týdne obědvali na svahu a večeře a snídaně jsme si vařili doma. Navíc jsme večeři pojali jako společenskou akci, že si všichni společně v klidu sedneme a povíme si dojmy z celého týdne. Nadšený byl i Šíma, kterému se objednal jablečný neředěný džus, a tak ho měl během dvou minut vypitý a dožadoval se dalšího :-D. Já si dala pivo, protože jestli mám něco opravdu ráda, je to jejich (rakouské) pšeničné pivo. Alkohol moc nepiju, ale v tomto případě neodolám. Dále jsme naplánovali jak pojedem domů. 

Druhý den jsme vyrazili před devátou ranní, ale už jsme byli vzhůru od nějakých pěti, protože obyvatelé nad námi se rozhodli balit v pět hodin ráno a dělali u toho neskutečný bordel a spát se v tom prostě nedalo. Navíc to probudilo i Šimona, jenž asi kvůli změně prostředí měl rozhozený režim a takřka každou noc vstával uprostřed noci na takové dvě hodiny. 

Celý pobyt hodnotím jako velmi povedený, až na pár neshodů, ale to by zas bylo na samostatný článek :-D. Tak jak byly výborné hory, tak jsme si to hned po horách slízli s pěkně hnusnou chřipkou. Nejdřív jsem ji chytla já. Já byla do dvou dnů z toho nejhoršího. S plnou parádou ji ale chytnul Šimon, pak i Jakub. To lehce pochroumalo vzpomínky na období na horách, protože ta chřipka byla opravdu ošklivá, ale už je dávno za námi.