The Only Hope For Me Is You

20. září 2011 | 21.09 |
› 

Ano... ano. Dostala jsem chuť psát. Takže jsem svůj nápad na příběh sepsala. Tentokrát to neni ani trochu podle skutečnosti, ale mě se ten nápad prostě líbil. Opět se zase omlouvám za chyby, pokud tam nějaké najdete. A dneska k tomu čtetí mám i písničku, asi se nebude hodit uplně na konec, ale k začátku určitě. Tak já už nebudu zdržovat... určitě budu opět ráda za každý názor. To víte... se psaním nemám moc velké zkušenosti...

Stál uprostřed né moc osvětleného pokoje a s hlavou otočenou napravo koukal z okna, jak se stmívá.

V pokoji byl hrozný nepořádek a pod konferenčním stolkem, který byl mimochodem pokryt nedopalky od cigaret a cigaretovým kouřem, byl rozlitý alkohol.

I Gerard uprostřed pokoje měl tričko potřísněný alkoholem, ale nejen tím. Jeho triko bylo totiž zmáčené od slz, z očí mu stékali po tvářích a na bradě skáply na triko.

Hlava mu nesmírně třeštila. Bolela ho od alkoholu, ale také od toho nesmírného přemýšlení od božího dopoledne. Uvnitř hrudi měl pocit, jako by se mu srdce mělo roztříštit bolestí snad na tisíc kousků. Takovou bolest určitě zná každý člověk, kterého opustil někdo, koho nadevše miloval a záleželo mu na něm.

Bylo to přesně pět hodin a dvacet minut co se se mnou rozešla moje snoubenka. Miloval jsem jí jako nikoho na světě, důvěřoval jsem jí. Byla pro mě vším a ona pak přijde a sdělí mi informaci, jenž mi trhá srdce už několik hodin. Byl jsem totálně zničenej, totálně na dně.

Nevěděl jsem, co bude dál. Nevěděl jsem, co budu dělat. Jak budu žít bez ní? Jak se budu probouzet s tím, že na mně nikomu nezáleží. Vždycky jsem byl ten vyvrhel, máma ze mě byla na prášky. Třídní schůzky pro ní bylo jen poslouchání, jak její syn je naprosto neschopnej.

Nejsem k ničemu užitečnej, a tak jsem se rozhodl, že to ukončím. V mém rodném městě se dá totiž sehnat všecko. Ano, přesně tak i tak zbraň. Ta zbraň, kterou jsem právě křečovitě svíral v ruce a hledal odhodlání k tomu, namířit si jí proti hlavě. 

Ještě jeden doušek alkoholu. Málem mi při dalším polknutí toho alkoholovýho svinstva pukla hlava, jak moc mě bolela, ale dodalo mi to odhodlání.

Ruku se braní jsem pomalu zvedl do výše očí. Pomalinku jsem nakláněl ruku na všechny strany a prohlížel si po centimetru, ten železný studený předmět, který mi každou minutou má pomoct od tý zkurvený bolesti.

Zbraň jsem zvedl víše a pomalu si jí přiložil ke spánku, na kůži hodně studěla, to ale nevadí... za chvíli mi pomůže od toho všeho co mě trápí už několik let. Všecko bude dobrý a já už budu šťastnej. Konečně šťastnej... bez bolesti.

Už už jsem chtěla zmáčknout spoušť, ale zámek u vchodových dveří klapnul a dveře při otvírání zavrzali. Z té dálky se ozvalo jen "Ahoj, jsem doma!"

Byl to můj brácha Mikey. Všechno mi prolítlo hlavou, všecky ty strávený chvíle s mým bráchou. V zádech mi zamrazilo, zbraň mi vypadla z rukou a já jsem si všechno uvědomil. Mám tady bráchu! Brácha mě potřebuje a já potřebuju. Pomůže mi on, vždycky mi pomohl. Rychle, ale nemotorně , to díky tý dávce alkoholu v mý krvi, jsem zvedl zbraň, vyndal zásobník a rychle to uklidil s vidinou, že nejdřív se toho zbavím.  Teď jsem se přiopile potácel pozdravit vlastního bráchu, on je totiž moje jediná naděje, která mi pomůže k lepším dnům.

Foto z DA od kone1972

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře