Teta včera nakonec na oslavě nebyla. Nálada byla i tak ponurá... celý to bylo tak nějak tichý a na její dceři... teda taktéž mojí tetě bylo jasně vidět, že tam sice s náma sedí, ale myšlenkama je někde úplně jinde. Tak zkleslou jsem jí v životě neviděla... No a jaký je zdravotní stav? Špatný... teta je furt unavená a proto se i na oslavu nedostavila.
A když už jsou dvě rány, tak samozřejmě musí přijít i ta třetí, aby to bylo krásně do počtu! Někdo si řekne, že jsem blázen... ale včera večer mě ještě totálně sebrala jedna věc. Už dlouho poslouchám kapelu oc si říká Green Day. Ta kapela mě dá se říct postavila před x lety na nohy a díky nim jsme taková jaká jsem teď. Už od samého začátku obdivuju drontmana, Billieho, jelikož to v životě neměl nikdy lehký, ale i tak se držel a já ho obdivovala za ten jeho postopj, že ho nikdy nic nesložilo. O to větší šok se dovědět, že vyhledal pomoct a jde se nechat léčit od závislosti z omamných látek (předpokládá se alkohol).
Ano... člověk... žijící 1 000 kilometrů, viděla jsem ho jednou v životě na koncertě a i tak je to můj vzor a já k němu vzhlížím s tím, že on mi dokazuje, že se dají přečkat a ve zdraví přežít sebehorší časy. A tak si řikám, jak já mám být teď v pohodě, když ten co mě k té pohodovosti svým způsobem vedl vlastně v pohodě není.
Závěrem bych vám všem hrozně moc chtěla poděkovat. Děkuju vám moc za vše projevení zájmů, za vaše přání, že bude všechno lepší. Hrozně moc to pro mě znamená... ani netušíte jak moc. Nebudu lhát, ale když jsem četla vaše věty plné pochopení a podpory, tak jsem měla slzy v očích.
O to víc mě dorazilo, že vy sami jste si museli prožít to samé v bleděmodrém. Ještě jednou (já vím že se opakuji) vám moc a moc děkuji.