Rána za ránou, špatná nálada střídá náladu ještě horší. Není to dobrý, není do dobrý ani trochu. S Ferdou to nedopadlo moc slavně, ba dokonce hrozně. Došly výsledky, které jsou podle doktora takovéto: rozsáhlý nádor, který metastázuje po těle a typ, jenž se neoperuje. Podle všeho ho to začne bolet, přestane žrát a ve chvíli, kdy přestane žrát bude všechno v háji. Taktíž pravil a to je nejhorší, že tenhle typ je z většiny procent hodně rychlý a zvíře dlouho nevydrží.
Zatím tedy bolesti nemá, viditelný nádor od pohledu ale už má a já se děsi chvíle, kdy můj boban, kterého mám od 8 let přestane žrát. Doma se o tom otevřeně mluvíme a ač je to hrozný, tak nám dochází, že s náma tráví poslední Vánoce a táta si myslí, že nevydrží ani do jara.
Je toho na mě moc... pokaždý, když o tom začnu nějak víc přemýšlet, že už tady se mnou dlouho nebude, začnu brečet, děsim se chvíle až dostane bolesti a ještě víc se bojím chvíle až přestane žrát a mi ho budeme muset nechat uspat na věčný časy. Vím, že až to přijde, budu tam s ním muset (a chci) jet a vím, že v tu chvíli to bude nehorázně těžký, protže já budu muset být silná, abych ho nestresovala, ale on si to prostě zaslouží, abych s ním byla v posledních chvílích.
Na stranu druhou, hrozně mě potěšila jedna věc. Když byla mamka s taťkou s Ferdou v té nemocnici, tak mamka říkala, že ve chvíli, kdy řekli, že ho mají z útulku, tak doktoři a sestřičky se začli starat ještě víc s daleko větší pokorou. Je vidět, že i veterináři si víc váží toho, když si člověk vezme zvíře z útulku a já jsem za to ráda, je to ta nejsprávnější cesta k osvojení zvířete a to mi nikdo nevymluví.
Jak říkám, je to pro mě těžký. Ani né před měsícem mi rakovina vzala tetu, teď mi rakovina bere mýho kamaráda, kterého jsem dostala k 8 narozeninám a máme společný úžasný vzpomínky.Já mám ráda jeho a vidím na něm, že on má rád mě. V podstatě bych chtěla, aby byl zdravej a nesmrtelnej, ale to nejde. Kruci!
Z toho všeho, tak nějak pozoruju, že mám asi náznaky deprese. Nic mě nebaví, na všechny štěkám a všichni mi lezou na nervy, většinou se seknu a zapomenu co jsme chtěla nebo že mám nějakou práci rozdělanou a většinu času, když nic nedělám, tak akorát sedím a pak si uvědomím, že akorát sedím a tupě zírám před sebe a mozek mám naprosto vypnutej,
A že někdo říká "Ale zase na druhou stranu už mu je 14, má krásnej věk..." Mě nezajímá, že už mu je 14! Tu rakovinu prostě má a prostě na ní umře a nějaký uklidňování, že můžu bejt ráda, že ho to nepotkalo třeba v 7 letech mě vážně neuklidňuje.
Zcela otevřeně říkám, že až mě nadobro opustí, tak já se složím... Už zas řvu....