Hudba a já

Jestli je nějaká věc, která ke mně opravdu patří, tak je to právě hudba. Nemyslím teď, že bych hrála na nějaký hudební nástroj. To ne, na to jsem moc velké střevo. Miluju ale hudbu jinak. Baví mě objevovat novou hudbu, baví mě poslouchat hudbu, baví mě zkoumat texty mých oblíbených interpretů, miluju sledování videoklipů. Jednou bych se taky chtěla živit po boku hudby. Hrozně ráda bych dělala redaktora hudebnímo magazínu, klidně bych i fotila koncerty, dělala s kapelama rozhovory... dokážu si i představit, že bych dělala manažera nějaké kapele. Asi to všechno bude jen ten sen, ale kdyby s eněco z toho splnilo, bylo by to neuvěřitelný.

O tom bych ale teď vyprávět nechtěla. Chtěla bych mluvit o, sakra ani nevím jak to nazvat.

O hudbu jsem se začala zajímat někdy ve 14 letech. Začalo to posloucháním kapely Green Day a na ně se vázala další hromada kapel, které jsme si oblíbila. Už od samého začátku mám ráda žánry jako rock, punk rock, alternativ rock. Ano, někdy před 2 lety jsme ze svého stylu asi na půl roku odbočila a věnovala s epopíčku, stydim se za to ještě teď :D. Teď jsem ale ve svých starých kolejích.

Spousta lidí, co mě vlastně pořádně nezná nechápe, jak do toho můžu být tak zažraná. Já ale otevřeně říkám, že jsme v tomhle trošku blázen, ale ve svých 22 letech stále slintám nad svýma rock stars, jak jsou úžasný a dokonalý a pěkný. Asi to vážně zní trochu uhozeně, ale bez toho bych to asi nebyla já. Taky jsem asi dost přelétavá, jelikož jeden měsíc šílím nad tímhle hudebníkem, druhý měsíc zase nad někým jiným, ale co! Já jsem vlastně tak šťastná!
Proč zrovna hudba, proč zrovna slabost pro muzikanty. Tak nějak si říkám, že oni jsou vlastně moji hrdinové, protože oni mi dokazují to, že když si člověk za něčím tvrdě de, dokáže se dostat na výsluní. Pokud si člověk věří, dokáže všechno a oni to dokázali se svýma kapelama. Tudíž, že oni něco dokázali, tak to můžu dokázat já, můžu dokázat svoje sny, můžu jich docílit. Můžu docílit všeho na světě.

Kdyby mi aspoň jednou za den půl hoďky nehrála hudba, tak bych asi umřela. Je to pro mě vzduch, voda... nevydržím bez hudby a miluju hudbu. Miluju ten pocit, když objevím nějakou novou písničku či interpreta a musí mi hrát furt dokola, jelikož se toho nemůžu nabažit.
O to víc mě mrzí, jak dnešní hudební průmysl vypadá. Nikdy nepochopím, jak může být v hudební branži někdo, kdo si sám nesloží ani text ani hudbu... vlastně jen nastoupí do studia, naspívá to, co mu manažeři vymysleli, zvukaři mu to upraví a fíha, máme tady hvězdu! Je mi z toho smutno. Svět je přepněnej elektronickou hudbou, popovou hudbou bez nápadu a na ty, kteří na sobě tvrdě pracují nebo pracovali, aby se dostali tam kam chtěli, tak na ty se zapomíná. O to víc mě vytáčí, když mi někdo řekne, že pop a elektronika je stejně polnohodnotná hudba jako hudba, ve které hudbu musíte složit pomocí strunných, foukacích a dalších nástrojů a u toho ještě kašlete na playback.

Poslouchám starší, ale i novější kapely. Oba dvě skupiny mě naplňoují úplně stejně. Ráda si poslechnu Queen, Ramones, Elvise Presleyho, U2, The Beatles, Depeche KMode, Camouflage, The Cure,  ale stejně tak skoro nedýchám z věcí jako jsou Green Day, Blink 182, The Offspring, Sunrise Avenue, 30 Second To Mars, Marilyn Manson, Good Charlotte, Rancid, The Exploited, Sunshine, Niceland, Muse, Sum 41, +44, Simple Plan (spíš starší materiály), The All American Rejects, My Chemical Romance, Billy Talent, Charlie Straight, Fall Out Boy, Coldplay a spousty spousty dalších.

Často měním své zájmy, ale tenhle mě nikdy zatím neopustil...