Včera jsem tuto knihu přečetla a jelikož mě opravdu zaujala, tak bych vám jí teď s radostí představila. Prvně bych ráda řekla, že recenzi na knihu jsem psala naposledy v závěrečném ročníků základní školy, takže s recenzemi prakticky začínám, tak možná nebudou ty první nějaké přeborné. Proto mě prosím omluvte nebo aspoň chápejte :D
Přeloženo z anglického originálu I never promised you a rose garden
Přeložili Libuše a Luboš Trávníčkovi
Nakladatelství TRITON
Vydáno v roce 2012 jako vydání č. 2
Kniha je autorčinou zpovědí a v knize vypráví, jak se jako 16 letá mladá slečna léčila ze schizofrenie, když se ještě nepodávaly antipsychotické léky. Příběh začíná ve chvíli, kdy rodiče mladou 16 letou deboru převezli do psychiatrické léčebny, kde se jí ujímá uznávaná doktorka Frieda Fromm-Reichmanová a začínají tak společně bojovat proti Debořině zákeřné psychické nemoci.
Doktorka se velice dobře dokáže vžít do pocitů své svěřenkyně a tím si tak získává její důvěru. Debora se díky tomuto "gestu" začíná otevírat a díky tomu můžeme společně s autorkou vniknout do jejího druhého světa, který je plný hodných, ale i zlých démonů, kteří jí trestají a dovádějí tak k sebepoškozování a div ne sebevraždě. Jak Debora dopadne, jestli se pokusí vyléčit nebo ne, to už si budete muset zjistit sami... pokud vás kniha aspoń trochu zaujala.
Jaký mám názor na knihu? Hned po přečtení o čem kniha je, jsem věděla, že mi dlouho v poličce ležet nebude. Schizofrenie je nemoc, která mě neskutečně zajímá a díky této knize si myslím, že jsem jí docela dobře pochopila. Kniha je pěkně zpracovaná a já smekám nad slovními obraty, která autorka používá. Díky tomu, že je kniha podle skutečné události vás vtáhne do děje a s chutí budete otáčet každou stránku, abyste se dočetli, jak na konci autorka dopadne.
Jediné co bych celé knize asi vytkla je čtivost. Kolikrát jsem se ztrácela a musela se vracet, kniha je ale natolik zajímavá, že vás toto určitě neodradí.
Ukázka:Debora vykřikla hrůzou nad svou ničivou mocí. Padla na podlahu a tiše úpěla: "Příliš velká moc, příliš velká bolest. Nenech nikoho takhle trpět - takhle ne! takhle ne... takhle..." Pak stanula nad sebou ve svém vysokém yrijském postavení a se svým yrijským jménem, a kopala do svého já, které leželo na podlaze, kopala ho do podbřišku a do nádoru, který povolil jako shnilý meloun. Když zaznělo slavnostní vrzání na rozloučenou, obloha za zamřížovaným oknem se pbtěžkala tmou.
Mé hodnocení: 9/10