Děda!

Ještě jsem zapomněla říct jednu věc, ze které mám hroznou radost!

Děda byl dnes poprvé u fyzioterapeuta, aby mu napsali nějaké rehabilitace. Doktor, když četl tu jeho zprávu a u toho dědu viděl, tak prý nevěřil, v jak dobrém stavu je. Prý to podle popisu byl opravdu těžkej úraz a diví se, že se z toho děda takhle dostal. Prý to za své leta praxe ještě nezažil a rozhodně se takovéhle uzdravení prý nedějí normálně a rovná se to zázraku. A prý celou dobu na dědu neustále vyvaleně koukal a nevěřil.

Mám z toho opravdickou radost! Děda už asi nikdy nebude jezdit na kole nebo nám chodit v létě do lesa na borůvky, protože o to ani nemá zájem pod náporem uklidňujících léků, aby se nepřepínal. Je ale hlavní, že je tady furt snáma a taky, že přes tu velkou únavu, která je způsobená hlavně těma práškama trpí nezájmem o věci které dělal (sekání zahrady, rejpání se v záhoncích, chození na dlouhé tůry apod.) je to jinak úplně ten samý děda, jenž tady byl ještě před rokem.

Je to silnej chlap, kterej ustojí všechno a vždycky všechno zvládne, protože se zakousne. I právě kvuli této nehezké události, která na určitou dobu vystrašila celou naší rodinu jsem na něj hrozně moc pyšná a jednou bych chtěla být tak silná, jako jen on.