To jsem takhle byla v pátek u babičky a vzala jsem si mističku a šla si trhat na zahradu rybíz na koláč. Trhala jsem ani né 5 minut a objevil se tam děda a vrhnul se do práce - začal mi pomáhat, a tak jsme tam společně trhali ten rybíz. On moc nemluví - snažila jsem se proto prvních pár minut nahodit téma k hovoru ale bezúspěšně,a tak jsem to vzdala a potichu jsme tam spolu otrhávali keříček rybízu. Já si v ten moment vzpomněla na to, že víc jak před půl rokem ležel v nemocnici s těžkým úrazem a nevědělo se, jak na tom vlastně bude a teď tady s se mnou potichu trhá rybíz a na to, co se očekávalo je v úplně suprovém stavu. A hlavně, že je tady prostě s se mnou a být už dávno nemusel.
V tu chvíli se mi po těle rozjel takový ten příjemný pociit klidu a bezpečí a já se v tu chvíli po hodně dlouhé době cítila opravdu šťastná. Ještě teď na to hrozně ráda vzpomínám na tu chvíli, na ten moment uvědomění si.