Ahoj, zdravím vás všechny. Zase jednou po delší době přicházím se snůškou vlastních keců mého obyčejného/neobyčejného života, který by se za poslední dobu dal nazvat příběhem obyčejného šílenství. Aneb povídání o tom, jak v práci vyhrožuju, že se oběsím na zábradlí a je mi jedno jestli to uvidí děti, a také povídání o tom, jak se pak zjeví záblesk a já si svou sebevraždu okamžitě rozmyslím.
Začnu asi tím, jak se v práci u kancelářského stolu dokáže člověk div ne zmrzačit. Nevěříte? Po tom, co budete číst dál asi i nakonec uvěříte. Muhaha. Jedeme dál! To si takhle minulý týden v klídečku sedím v kanceláři za stolem a zapisuju přijaté faktury. Ve státní správě to funguje trošku jako v nějakém ujetém ústavu, protože ke každé přijaté faktuře musíte vystavit košilku, na které jsou blbosti o tom, kdy faktura byla přijatá, kdy zaplacená, kdo jí převzal, za co ta faktura je či na kolik peněz je vystavená. No prostě kraviny, které zjistíte i prvním pohledem na fakturu. Tuhle vypsanou košilku dále přicvaknete k originálu faktury a tímhle ta nesmyslná práce končí. Takže si tam v klidu a pohodě vypracovávám tyhle věci na jednotlivých fakturách a poté přistoupím ke kroku přicvakání koníkem. Ale hleee... tu se mi v ní sekly náboje... neboli svorky. Tak si tam ty svorky šťourám kancelářskou sponkou ven a najednou se seklé svorky uvolnily prosvištěly mi kolem oka způsobem, že mě zalechtaly na bělmu a odfrnkly si to na koberec. Prvních pár sekund mi to přišlo hrozně vtipná, ale po zjištění, že stačilo malilinko a měla bych asi po oku mě to přešlo. Práskla jsem tedy věcma a odporoučela se si sednout na kuchyň, kde jsem se chvilku uklidňovala ve společnosti Aničky a přemlouvala se, že to té bojové nebezpečné zóny musím opět vstoupit. Ty kancelářský nástroje jsou pěkně nebezpečná věc, a tak si na ně dávám od jisté doby majzla! :-D
A příběm obyčejného šílenství se přenesl i do aktuálního pracovního týdne. Onemocněla nám na kuchyni Anička se zádama, a tak je doma. To by seještě zvládlo. Do toho nám ale hlavní kuchařku odrovnal absces na mandli (vřed), u kterého hrozí, že se utrhne a mohl by se udusit,a tak musela okamžtě ještě dnes nastoupit do nemocnice a ještě dnes by s tím měla jtt na operaci. Ze tří kuchařek jsme teda aktuálně minus dvě kuchařky (pkus dvě náhradnice rovná se skoro normální stav)a obě dvě minimálně s týdenní neschopenkou a to se ještě budeme modlit, aby to byl jen týden. A hlavní kuchařka je samozřejmě jediná, která umí normovat obědy. Teď je to na mně a to jsem na sebe vážně zvědavá! Normování mi v rychlosti vysvětlila a já z toho samozřejmě pochytila velký kulový. Lidi... myslete na mě. Teď se ukáže, jak schopná nebo neschopná jsem.
Snad nemusím vůbec připomínat ten bolestivý fakt, že do konce týdne mám odevzdávat výkazy o jídelně na magistrát přičemž jsem je nikdy nedělala. Ach bože... za co... proč... co jsem komu udělala?! A měsíční uzávěrku také ještě nemám hotovou! Kájo, vítej v reálném životě!
Nebudu tady ale jen fňukat! Dnes jsem se stala právoplatně zastupitelkou naší městské části. Slečna, která získala mandát se ho dnes vzdala a jako první náhradník jsem byla já! Mám neskutečnou radost, protože od výsledku voleb mě hrozně žralo, že jsem se tam nedostala, když jsem do toho investovala svůj volnýčas! Horší stránka té věci je, že zítra musím na koberec na pátou ke starostovi, kde mi asi bude hustit do hlavy ať se dám k nim, k ODA. Ani náhodou! Pan starosta bude asi na samostatný článek.
Také máte vyřezanou dýni? Tuhle jsem vyřezávala minulý týden.