Damn-girl | První dny v nové práci

Zdravím vás! Máme tady sobotu večer a já se konečně trošku rozkoukala a především se dokopala otevřít blog a něco sepsat! A o čem jiném, než o nové práci.

Do nové práce jsem nastoupila ve středu. První příjemná změna mě potkala hned přií vstávání. Místo v 5:10 vstávám v 6:30, což je naprostý luxus. Tak jsem naposledy pravidelně vstávala na základce. Já jsem zvyklá ve všedních dnech chodit spát do 11 večer a teď mi to přijde, jako, když vstávám o víkendu. Jsem naprosto krásně vyspaná :-D.

Hned první den ráno jsem to vzala na personální. Oni na tom netrvali, ale já prostě chtěla, aby hned na začátku věděli, že jsem přišla. Z personálního jsem se vydala za kolegyněma do kanceláře, ale tam už jsem všechny znala, takže nic velkého. A. mě hned posadila ke stolu a ujala se mi ukazovat první věci a vysvětloval základní věci, jak to tam chodí atd. Hned po deváté se tam objevilo vedení - dvě nadřízené, aby zjistili, jestli vše v pořádku. Den probíhal v pohodě, zadala jsem za asistence prvních pár věcí do programu a většinu dne spíš pozorovala a poflakovala se. Takhle se to neslo i do pátku.

Ve čtvrtek už jsem zvládla sama zadat objednávku do počítače, takže docela úspěch, tak dlouho mi to netrvalo. Lidi tam jsou naprosto v pohodě. Vládne tam hrozně pohodová atmosféra. Občas tam na něco nadávají, ale když si vzpomenu na předešlou práci, nepřijde mi to nic zásadního. Jsem tam z toho vcelku nějak vyplesklá, jelikož jsem tohle v předešlých dvou zaměstnáních nezažila. Nezažila jsem ani to, že bych na oběd zmizela mimo budovu a nikdo to neřešil, protože to tam tak prostě chodí. Nevím, jak to mám vysvětlit, ale to, jak jsem z toho vyplesklá mi dělá právě totiž docela problém. Práce je tam dost, ale těch činností, kolem kterých se ta  práce točí je děsně málo. Navíc to nevypadá, že by to mělo být těžké na naučení se. Když to porovnám s ostatním, tak brnkačka. Právě to mě ale docela děsí. Začínám se bát, že ta práce mě díky tomu nebude bavit tolik, jako předešlá. Je to uhozený, v minulé práci jsem byla vyklepaná, posledních půl roku se hroutila, ale práce mě fakt bavila. Tady to vypadá na pohodovou atmosféru, fajn spolupráci, ale naopak se bojím, že mě nebude bavit ta práce.

Včera jsem se už viděla s údržbou. Půl večera do mě hustili, že to co popisuju, tak mám naprosto fajnovou práci. Já vím, že jo. A mám být ráda. Já vím, že mám. Jenže se nedokážu ubránit tomu, že z toho nejsem odvázaná tak, jak bych si přála. Já furt doufám, že se to zlomí. Nemám z toho ale teď dobrý pocit. V minulé práci jsem měla dobrý pocit od začátku a víte, jak to dopadlo. Tak třeba, když tady na začátku pochybuju, tak to nakonec bude super. Já vím, že nemůžu hodnotit po třech dnech, ale to je to přesně moje hloupé já - uvažovat nad vším hned a podrobně...