Jak jsem se byla podívat za bývalými kolegy

Sice už bude půlnoc a to já v neděli večer už dávno spím, protože druhý den mířím do práce. Tentokrát však do práce nejdu. V baráku nám mají na chodbách modernizovat elektřinu a zítra potřebují přístup do bytu, a tak mám dovolenou a budu doma. Tomu předcházela dnešní divočina, aneb když se daří, tak se prostě daří. Šla jsem si ohřívat klasicky oběd. Nandám oběd, šoupnu do mikrovlnky a šlus. Vypadl mi jeden elektrický obvod... což o to, mikrovlnka je stará a občas to tu elektřinu vyhazuje. Tentokrát to ale vzalo za své. Pojistky toho obvodu se mi nahodit už nepovedlo a elektrikář konstatoval, že se upálil drát někde ve zdi a je nutné udělat celý nový obvod. Che che... takže teď funguju na dvou prodlužovácích, protože mi prostě nejedou zásuvky v hlavní části bytu a budu se modlit, aby nějaký elektrikář mohl co nejdřív.

No, to je jedno... zpátky k hlavnímu tématu, o kterém jsem chtěla psát.

Bude to čtrnáct dnů, co jsem poprvé navštívila své bývalé pracoviště, od doby, co jsem odešla. Abych to uvedla na pravou míru. Za ten rok a půl, co tam nejsem, jsem tam byla několikrát, ale nyní poprvé oficiálně, kdy jsem se odhodlala navštívit všechny, se kterými jsem spolupracovala, takže nejen svoje údržbářský kluky.

Jela jsem tam vcelku plná obav. Někteří se na mě těšili, ale nikdy nevíte, jaké to bylo. Nakonec to bylo skvělé. Udělalo na mě ohromný dojem, že na nich bylo vidět, že mě opravdu rádi vidí. S každým jsem pokecala asi půl hodinky a mezitím, co jsem cestovala po budově, mě zastavilo ještě několik dalších, ať se na chvilku zastavím i za nimi. Tři spolupracovnice mě naprosto nepoznali, dokud jsem se sama nepředstavila. Vcelku mi to vyrazilo dech. Já sama žiju v tom, že jsem se moc nezměnila, za to oni říkali, že v brýlích mě neznají a vypadám v nich naprosto jinak, a také jsem prý hrozně moc zhubla. Já mám pocit, že jsem zhubla trošku, rozhodně ne nijak výrazně, ale asi jo :-D. Každopádně to bylo milé!

Největší obavy jsem měla z ředitelky a ze svého bývalého šéfa. I nich bylo vidět, že mě hrozně rádi vidí. Nejvíc mě překvapilo, když se mě se zájmem vyptávali, jestli jsem ve svém aktuální práci opravdu spokojená, takovým tím stylem "No, pokud nejste, tak mi vás berem okamžitě." V jednu chvíli jsem si povídala sama právě i se šéfem, a tak říkám "Musím říct, že vám závidím tu jídelnu, že máte obědy. To my nemáme a vcelku dost mi to chybí. Jednak člověk nemá na to, aby si každý den chodil na oběd a jednak musí vymýšlet, co furt vařit." Ani nezváhal a okamžitě mi odpovídá "Karolíno, tady byste obědy měla :-)" Cha, šibal. Žeby nenápadná nabídka, že návrat by byl možný a ještě by za to nakonec byli rádi? Kdo byl rád, že se mě zbaví? No kdo? :-D Nicméně, kopřiva tam prý taky stále chodí, že je prý hrozná škoda, že jsem odešla, protoze jsem byla rychlá, a když jsem měla čas, pomáhala jsem jí. Víte co, jsem minimálně ráda, že to uznali a teď už vědí, že úplně k ničemu jsem nebyla.

Strávila jsem tam prakticky celý den a ohromně jsem si to užila. Bylo to super, je zase všechny vidět. Popovídat si s nimi, zjistit co je nového. Prohlídnout si místa, které jsoe stále uvnitř mě hluboce zakořeněné. Přesto všechno, tam mám pocit, že jsem doma. Cítím se tam prostě fajn, ale teď už vím, že jsem se prostě posunula. Je ale krásné, že se tam můžu kdykoliv přijít kouknout a budu vítaná :-)