Brácha a já

S tímto jsem se vám asi ještě nikdy nesvěřila a teď mám nějakou potřebu o tom napsat článek. Asi proto, že jsem tomu sama přišla na kloub a už vím, proč a jak. Teď, když jsem to pochopila mám nějaké nutkání se o tom svěřit.

Je mi 28 let a mám bráchu, který je o 2,5 roku mladší než já. Nějak víc s ním vycházím až posledních osm let. Do svých 20 let jsem ho nebrala. Upřímně přiznávám, že do té doby jsem ho neměla ráda. Místy jsem se k němu chovala dost nehezky. Byla jsem tyran vlastního bratra. Takovej šikanátor. Byla jsem starší a měla jsem ho chránit, jak se od starších sourozenců čeká. To jsem ale nikdy nedělala... spíš ten pravý opak. Vždycky jsem si přála staršího bráchu a nejvíc ze všeho, jsem si přála být jedináček. Jeho jsem prostě nechtěla. Můj brácha tohle ví. Dost často mi to předhazuje, ale v dobrém. Následky to na něm nezanechalo. Díky bohu. Vlastně vím, že on mě měl rád přesto všechno vždycky.

Jak už jsem říkala. Začala jsem ho brát až ve svých 20 a učila se s ním vycházet a ono mi to i šlo. Když jsem k němu začala hledat cestu, zároveň jsem se ptala sama sebe, co  se dělo, že jsem ho od dětství ráda neměla. X let jsem nechápala proč, protože on mi vlastně nic špatnýho neudělal. Občas se pohádal i on se mnou, ale nikdy mi nic špatnýho neudělal. Nedávno mi to ale došlo. Docvaklo mi to ve chvíli, kdy jsem svůj vztah k bráchovi líčila v práci. Přeskočily mi a zapadly do sebe ty kolečka z ničeho nic a já v tu ránu měla pocit, jako když mě osvítilo.

Mamka bráchu čekala, když mně byly dva roky. Jenže v šestém měsíci těhotenství nastaly komplikace a mamka musela do porodnice, kde ležela na rizikovce, aby bráchu předčasně neporodila. Do porodu ležela v nemocnici na lůžku a já ji viděla akorát o návštěvách. Ze dne na den zmizela a o mě se nastřídačku staral táta s dědama a babičkama a máma nikde. O víkendu jsem se o tom bavila s částí rodiny (i mamkou) a bylo mi řečeno, že mi to bylo i špatně podáváno - "Mamka tam je teď pryč s bráskou víš. ty tady musíš čekatm protože mamka teď čeká na Lukáška a bojí se o něj." Navíc, když mamka poprvé odjela do nemocnice, tak mi prý vysvětlovala, že jede jen na kontrolu a hned se vrátí. Nevrátila, až do porodu zůstala na rizikovce a já ji viděla jen o víkendech.

V tu chvíli mi to celé došlo. Jak ohromný to pro mě musel být šok. Mamka se mnou byla na mateřské, prakticky jsem ji viděla celý den a nehla se od ní a najednou tady nebyla. Jo, sice se mnou byla celá moje rodina a že na mě byli moc hodní, ale ani jeden mi v tom věku nemohl nahradit mámu. Já si sice nic z toho nepamatuji. Mám jen pár útržků z těch všech hlídání, ale poté, co mi to vyprávěli ostatní už vím, proč já tak dlouho bojovala se svým bráchou a chtěla být prostě jedináček a jeho jsem nechtěla znát.

Na jednu stranu se mi díky pochopení ulevilo. Na stranu druhou si říkám, že to je opravdu síla, že mě to ovlivnilo na tolik let. Zároveň jsem ale neskutečně ráda, že jsem našla tzv. jádro pudla.

A jestli teď chcete vědět, jak to mám se svým bráchou? Znamená pro mě hrozně moc a za nic bych ho neviměnila. Občas mě hrozně štve, ale kdo mě nikdy neštval? Hrozně si ho vážím. Je dobrej, fakt dobrej. Rozjíždí si svojí kafriéru v automobilovým prostředí, vybudoval si to sám, díky vlastnímu úsilí a vlastně to je i takový můj vzor, že člověk si musí jít za svým. Jsem na něj hrozně pyšná a vím, že jednou budu ještě daleko víc.