Komentáře k článku: Brácha a já
hroznetajne: No jo, to víš, to je úděl prvorozených. Pokud si navíc pamatujeme, jaké to bylo, když jsme měli maminku jenom pro sebe :D. Pozoruji to i na nás se ségrou. Já jsem byla sama 4 roky, kdežto ona je celý život "se sourozencem". Něco na tom bude :D
každopádně je fajn, když si sourozenci rozumí. Protože rozhádaných sester a bratrů je jako když nadere...
damn-girl: Jo, starší sourozenci mi většinou rozumí víc. Mladší o trošku míň a jednináčci většinou vůbec, naopak by si sourozence moc přáli a naopak nechápu mě, že já toho svého od počátku nechtěla :-D.
myfantasyworld: V tomhle věku, cos byla to musí být hodně těžký. Někdy by nás překvapilo, jak dítě věci pochopí dle svého a táhne se to dlouho.
Je krásné, že jste si k sobě tu cestu našli. Je dobré mít sourozence, se kterým vycházíš. :)
damn-girl: Teď už vím, že až se něco bude dít, budeme si oporou a to je hrozně krásnej pocit, který si uvědomuji až teď :-).
tlapka: Sourozenecké konstelace mohou být pořádně zašmodrchané. A věřím, že i když se všichni kolem snažili to všem ostatním usnadnit a nikdo neudělal nic špatně, tak sis klidně něco takového mohla někde v podvědomí nést. Přijmout nového sourozence je určitě náročné pro každého dříverozeného - a když do hry vstoupí ještě faktor "maminka je kvůli němu nemocná", tak... *houpy* Ale hlavní je teď, a že když už jste dospělí, tak si to dokážete uvědomit a vidět i všechno to hezké, co "mít sourozence" nabízí! *slunce*
damn-girl: Zrovna tady nebyla tak důležitá ta cesta, jako ten cíl, že teď už je to všechno dobré :-). Člověka to uklidní :-).
rebarbora: Hm, tak to je hodně zajímavé, asi by mě nikdy nenapadlo, že to může v člověku od dětství takhle dlouho zůstat, ale smekám, že jsi to dokázala odhalit *palec* Nejdůležitější stejně je, že si teď s bráchou rozumíte :) Já mám staršího bráchu a taky jsme spolu v dětství věčně bojovali, ale naštěstí jsme si k sobě v dospělosti pak nějak našli cestu, a taky mě to moc těší :) Koneckonců je to jeden z mála lidí, který mě zná celý můj život :)
damn-girl: Ani by mě nenapadlo, že to někdy odhalím. Přišlo to úplně náhodou a vlastně díky tomu se mi o to víc ulevilo. Já vždycky toho staršího bráchu chtěla :-D Nikdy jsem ho neměla :-D
lucas-strange: No jo, věci z dětství se s námi kolikrát táhnou dlouho, i když si to sami neuvědomujeme.
damn-girl: Je to až zvláštní, co si s sebou z dětství táhneme. Ještě před rokem bych řekla, že já žádný takový problém nemám. A hle, vylezl! :-D
boudicca: Ségra se narodila, když mi bylo pět. Naši mě na příchod sourozence připravovali, těšili jsme se všichni společně a závěr těhotenství naštěstí proběhl dobře, takže jsem se ségry nemohla dočkat a když se konečně narodila, měla jsem z ní obrovskou radost a starala se o ni :). Mrzí mě, že u vás byl příchod bráchy tak komplikovaný. Takto dlouhá hospitalizace maminky, ať už je důvod jakýkoliv, musí být pro malé dítě vždycky trauma. O to důležitější si ale je uvědomit, kde byl problém, a zkusit si to aspoň teď v dospělosti vynahradit.
damn-girl: Vím, že máte se ségrou hrozně hezký vztah a je super, že jsi se na sourozence těšila. Bylo to těžké, ale teď už je zažehnáno. Problém byl objeven a vyřešen a to je to hlavní :-)