Jak mě ovlivnila kniha

Jsem tady vždy upřímná, ale i tak jsem tentokrát hodně přemýšlela, jestli tady o tom psát. Pokaždé když se ale vypíšu tady, nějakým způsobem se mi uleví, a proto ani tohle nehodlám nakonec dál tajit. Už jen proto, protože já samotná se s tím smířím líp... alespoň v to doufám.

Když jsem poprvé otvírala knihu vzpomínek InTyMně od M. Lukáškové, byla jsem docela skeptická a nějak netušila, co od toho čekat. Nakonec mě ale vzala tak moc, že jsem si konečně přiznala jeden ze svých velkých problémů, a tak jsem se při čtení knihy několikrát zasmála, ale především prolila několik slz. Některé řádky byly totiž takové, jako kdybych je psala já sama a mně v té chvíli došlo, že mám asi problém.

Jsem hrozný hypochondr. Neustále se pozoruju, jestli mi není špatně. Několikrát do měsíce mám neustálou představu, že mi určitě začíná nějaké choroba, která bude určitě vyžadovat dlouhou léčbu a silnou psychickou odolnost apod. Stresují mě maličkosti, které bych vůbec neměla řešit, protože je prostě neovlivním. Sebevědomí za poslední dobu padlo na bod mrazu a já si připadám zbytečná a k ničemu. Dlouhou dobou už trpím tím, že když mě někdo chválí, tak je to určitě ze soucitu. Neustále se bojím, že jsem svou rodinu nějak zklamala a že jednou života se mnou bude litovat i můj drahý. Jsou období, kdy to tolik neřeším a jsou období, kdy to řeším až moc a pak je mi několikrát do týdně špatně ze stresu, chce se mi omdlím nebo nemůžu dýchat.

Jak jsem četla knihu, kde autorka psala přesně o tom samém, došlo mi, že tohle opravdu není v pořádku a měla bych to začít nějak řešit, aby mě to jednou nezničilo... aby to jednou nade mnou nepřebralo veškerou sílu. Nechávala jsem těch pár řádků přečíst mamce, přítelovi, blízké kamarádce a všichni bylo za jedno - Někoho si najdi.

A tak jsem hledala. Našla. Přihlásila se...

Zítra večer mě čeká první sezení u psycholožky. Nevím, jaké to bude. Netuším, co od toho mám čekat, ale jedno vím - musím začít se sebou něco dělat, aby mě moje myšlenky nesežraly zaživa. Asi to bude běh na dlouhou trať a bude to těžký, především se otevřít někomu, úplně cizímu. Já sama to ale asi nevyřeším ani nikdo z mých blízkých, protože nikdo z nich není psycholog.

Z jedné strany mě to hrozně trápí, protože to beru, jako osobní prohru... že jsem nezvládla nad svojí hlavou vyhrát sama. Na stranu druhou doufám, že jednou se na to budu dívat, jako na jedno z nejlepších rozhodnutí v životě.

A je mi to líto, hrozně moc... Nechci na někoho házet vinu, protože, jestli jsem si pustila něčí věty k tělu, je to jen moje vina. Dávno vím, že pokud vás někdo nehezky kritizuje ukazuje to jen na jeho problém a to, že nemá svědomí. Vím spousty racionálních věcí, ale neumím to aktuálně přepnout ve své hlavě. Bohužel jsem si jistá, že kdybych si u sebe nedržela trenéra tak dlouho, a kdybych si neoustila k tělu tolik vět, ještě od pár lidí v okolí, tak v téhle fázi neskončím.

Bohužel bych ale v tomhle období měla být šťastná. Mám poprvé v životě přítele, který je naprosto báječný i v tomhle mě neskutečně podporuje, ale nejsem šťastná. Nejsem šťastná sama se sebou a nemůžu čekat, že někdo jiný mě udělá šťastnou a já budu jen čekat, až to přijde.... takhle to nefunguje.

Uvidím, jaké to bude a co se bude dít dál, ale když ne teď, tak kdy? Myslete na mě zítra večer a děkuju za pozornost...