Nic není napořád

Nic není napořád. Věci se mění a to ve chvíli, kdy i vy sami to nejspíš ani netušíte. Když jsem na konci léte podepisovala smlouvu, na dobu neurčitou, byla jsem šťastná. Byla to věc, kterou jsem si dlouho přála. Pak stačilo, tak málo a všechno je jinak.

Dnes odpoledne jsem podala výpověď. Ještě o víkendu jsem o tom ani nepřemýšlela, v pondělí jsem si s tou myšlenkou hrála a včera ráno jsem měla výpověď už napsanou v počítači. Během odpoledne tam šéfová nebyla. Byla až dnes po obědě. Ráno se mi to ale ještě rozleželo a přemýšlela jsem, jestli to mám vážně udělat. Nic nového nemám, nejsem ani pozvaná na pohovor, ale stejně jsem to udělala.

Je v tom spoustu věcí. Touha dělat úplně něco jiného... pocity, že pro mě tato pracovní náplň ztrácí smysl... lepší pracovní pozice ve stávajícím zaměstnání v nedohlednu... stejně tak větší plat v nedohlednu... hodně lidé konči a daleko horší nastupují... nová kolegyně v kanceláři, která mi některými rysy připomíná Kopřivu, z minulého zaměstnání... pocit, že mě to nedělá špatnou a vlastně, že mě ta práce nikdy tolik nechytla a spíš jsem si snažila namluvit, že to je fajn...

Mám obrovský strach, že skončím na prácáku, ale zároveň mám od Jakuba podporu, v případě nezdaru to prá nějakou dobu zvládnem. I přes veškerý strach jsem ale nakonec cítila, že to mám udělat a opravdu to tak chci. Vlastně se navíc jedná o super načasování, kdy skočit do úplně nového oboru, protože účetní v zaměstnaneckém poměru beru jako nutné zlo a okrajovou variantu. Kdy jindy to udělat, když cítíte, že do toho máte skočit po hlavě a máte poboku podporu, která vás ke změně pobízí.

Ještě před týdnem jsem u psycholožky říkala, jak novou práci určitě nehodlám hledat... pak vás něco trkne a vidíte jen to, jak je to všechno špatně.

Ráda bych někde dostala šanci v marketingu, bavila by mě i online podpora zákazníků nebo copywrighter. Nevím, jak reálné to je, ale chci to minimálně zkusit. Třeba se to nepovede, už vím ale jedno... nechci si za pár let vyčítat, že jsem to aspoň nezkusila.