Damn-girl | Pár ufňukaných řádků

Kdybyste mě viděli, jak píšu. Ani normálně nepíšu všema deseti, ale teď to vypadá ještě víc komicky. Samoléčba prstu se nepovedla a po protrápené noci jsem se vydala ve čtvrtek ráno na chirurgii. Naštěstí ji mám pouhé dvě minuty pěškobusem. Nejdříve jsem tam telefonovala. Chtěla jsem se vyhnout v této neblahé době nějakému dlouhému vysedávání v čekárně. Vzali mě hned. Diagnóza prstu byla stanovená také okamžitě. Zánět lůžka. Pravděpodobně od špatné záděry. Navíc se jednalo podle doktorky o pokročilý zánět, a tak jsem s ní nijak zvlášť nediskutovala a strhnutí celého nehtu pod lokálním umrtvením jen smutně odkývala.

Samotné strhnutí nebolelo.Injekce se daly také přežít. Daleko horší bylo, když to přišlo k sobě, ale furt to byla snesitelnější bolest než ta při zánětu. Včera jsem přežila i svůj první převaz a v úterý mě čeká další. Nechci lhát, během převazu jsem opravdu trpěla a bolelo to, jako čert. Naštěstí jsem to ale přežila. Dneska už je to zase lepší. Jen mě trápí bolest vnitřní strany zápěstí. Včera mi i na zápěstí namazali nějakou protizánětlivou mast, ale na zánět šlach to nejspíš naštěstí nevypadá. Spíš je ta část ruky namožená, jak pracuje jinak a ve fáči není také volně hybná. Je to prostředníček na pravé ruce a já jsem pravák. Občas to je teda zážitek, to vám můžu říct. Aktuálně jsem závislá na Jakubově pomoci a jen málo věcí zvládnu sama.

Bohužel asi s těma špatnýma zprávama ještě nekončím. Měla jsem vyhlídku úžasné práce. Věděla jsem o ní delší dobu, ale dlouho mi trvalo se odhodlat jim napsat. Šlo o práci pokladní odkud jsem před lety utekla. Právě tam pokladní hledali. Upozornili mě na to má milovaná údržba, ale já se dlouho odhodlávala. Vzhledem ke zkušenostem jsem nečekala, že by to vyšlo a dlouho jsem se k tomu dokopávala, což teď byla největší chyba. Má to ale asi tak být. I ředitelka i bývalý šéf byli s mým návrhem nadšení. Samotnou mě to hrozně a především mile překvapilo, že by byli šťastní, kdybych se tam vrátila. Sázela jsem do toho velkou naději. Problém byl akorát v paní, která tam aktuálně pracuje v účtárně. V listopadu by musela skončit, jelikož se vrací z mateřské hlavní účetní, která tam bude s Kopřivou. Téhle paní teda nabídli místo v pokladně. Nabídli jí ho týden poté, co já tam psala se svou nabídkou. Takže mi bylo řečeno, že by byli hrozně rádi, ale paní už jim to odkývala a právě se v pokladně zaučuje, ale že se jí do toho nechtělo a vypadá to, že to nevezme. Včera jsem mluvila s bývalým šéfem a paní jim to bohužel nakonec vzala. Sám po telefonu zněl, že ho to fakt mrzí, ale nedalo se nic dělat, když jí do toho napočátku ukecávali. Chápu to. Respektuju to, ale stejně jsem tady ve finále probrečela polovinu dopoledne a ani dnes se mnou ještě není pořádná řeč. Hrozně mě to mrzí. Je to blbá doba. Posala jsem výpověď v naprosto šílené době, kterou jsem nečekala. Nedivím se paní, že to nakonec vzala. Mě čeká něco podobného. Budu muset vzít něco, co také úplně nechci, ale teď je všechno lepší, než zůstat na pracáku. Říkala jsem mu teda, že kdyby se něco změnilo, ať mě prosím kontaktujou. Sám říkal, že situace za dva měsíce může být jiná a že si to zase paní může rozmyslet. Tak třeba! Nicméně uvažuji, že napíšu i ředitelce přímo email, aby to opravdu vzali vážně, že kdyby se tam uvolnilo místo, tak chci zpátky.

Ohledně té další práce napíšu, až to budu mít potvrzené. Moc tam nechci, nevím proč. Něco mi tam hrozně nesedí, ale nevím proč, ač to předtím také vypadalo, jako sen. Aktuálně si ale vážně myslím, že je vše lepší než pracovní úřad.

Důchoďák mě ale mrzí, už jsem se viděla zpátky ve své partě. Hodně jsem se za ty roky naučila, hodně věcí jsem odpustila. Spoustu věcí teď beru jinak a vím, že by mi ta snad nějaké zhroucení už nehrozilo. Prostě jsem chtěla strašně moc zpátky a chci stále. Je to už několik let, co tam nepracuju, ale kdykoliv se tam objevím, cítím se tam jako doma. Najednou mi všechno dává smysl. Najednou cítím, že jsem tam, kde mám být. Je to možné? Utečete z nějakého zaměstnání a po letech chcete zpátky?

Mám pocit, že je všechno divné. Opravdu oslavuju každý den, že jsem zdravá, že virus se vyhýbá mně i mým blízkým. Stejně jsem ale smutná. Selhala mi práce, ve kterou jsem opravdu doufala. Mohla jsem děla pokladní ve vlastní samostatné kanceláři. Teď jsem 2,5 roku pokladní dělala, praxi mám. S programem umím. Prožila jsem ty nejdivnější narozeniny za svou historii, protože je teď nemůžu oslavit. Musím počkat, až mi to vláda dovolí a pak to bude oslava, to vám říkám! Musím nastoupit do práce, kam se mi moc nechce, ale i přesto doufám, že to v pondělí klapne. Tak aspoň snad vy prožíváte lepší dny.

Napsala jsem toho teď dost. jdu dát nějaký odpočinek té své pracce.