Je závist lidská?

Občas mé oči zapátrají kvůli Facebooku i mezi bulvární internetové plátky, kde se řeší, kdo s kým, kdo už ne a podobně. Přestala jsem číst ty články samotné a zaměřila se na komentáře a nějak mi to hýbe žlučí.

K sepsání tohodle příspěvku mě přivedl článek, o tom že se Iva Fabešová (zakladatelka a majitelka velmi úspěšných kaváren If Café) rozvádí a kvůli rozvodu přišla o tyto provozovny. Rozklikla jsem si komentáře a trochu mi spadla brada. Pokora žádná, natož nějaká lítost nad tím, že někdo něco x let budoval s člověku, kterému naprosto důvěřoval a pak o to kvůli rozvodu přišel. Naopak komentáře plné věcí "Když jsem se rozváděla já, tak se o tom nikde nepsalo." Nebo "Neznám," ... "A koho tohle zajímá?" A já se ptám, je tohle normální? Když jsem to zděšeně líčila drahému, řekl mi, že tohle je bohužel naprosto normální a je to jen lidská závist. Ano, nepopírám, má pravdu. Nějak mi ale zrovna tohle otevřelo oči a já až teď vidím (ano... až teď pořádně... jak naivní...), že vlastně naprostá většina populace je závistivá.

To jsme opravdu tak špatní, že nám dělá radost neštěstí druhého? Že zpochybňujeme úspěchy někoho druhého?

Trošku si přijdu zvláštní, ale tak nějak sama sebe beru jako člověka, který nezávidí. Nemá potřebu. Nemstí se. Proč bych to dělala, a jak bych si tím pomohla? Sypat bídu na ostatní mi nic neříká. Jenže se čím dál víc setkávám s tím, že to někteří lidé nechápou nebo minimálně říkají, že to chápou, ale já moc dobře cítím, že mě vnímají, jako exota. To mě ale trápit nemusí. Jen to ve mně vyvolává otázky proč. Proč jsem díky tomu považována za divnou. A není to jen o tom článku nebo jen o mně. Jen si toho teď v poslední době všímám víc a vlastně těm pochodovým myšlenkám ostatních vůbec nerozumím.

Možná si to až moc osobně beru, protože mimo diskuze na internetu je to i mé osobní téma. Nikdy jsem s kolegyní v bývalé práci neměla problém. Sama mě do práce přetáhla ještě z mé bývalé práce, kde jsme se poznaly, ale zlom tak nějak nastal, když jsem hupsa do vztahu se svým drahým. Do té doby bylo vše v pořádku. Přišel mi do života drahý, a tak nějak se to rozpoutalo. Přitom to je o něklolik let starší dospělá ženská ai z toho důvodu mě to kolikrát mrzí. Najednou začalo shazování našeho vztahu, rozhovory o tom, že bych měla zbrzdit, protože jdeme na vše moc rychle, shazování mých výhledů a snů do budoucna, vlastně nakonec i lanaření, že jestli mě to v práci nebaví, ať odejdu... ona se nezblázní (nakonec jsem odešla a bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí za tenhle rok). Pak začalo ubezpečování, jak je ta náhrada za mě naprosto super a je pořádná (jako kdybych já byla neschopný ocas...). Potom to bylo taktické rozmlouvání ohledně výhledu, jít dělat účetní na živnosťák pod mamčiným dohledem - "Já bych to na živnosťák nikdy dělat nešla.

Ty vůbec nevíš do čeho jdeš, ale to je tvoje věc." Pak jsme se postupně dostaly do bodu, že pro cokoliv jsem se já rozhodla, tak to bylo shazováno, ale za nějakou dobu přikvačila s tím, že to chce taky, jakoby se mě nějakou snahou snažila naprosto okopírovat. Vždycky jsem si stěžovala, že všude ukazuju občanku, protže mi v 29 letech lidé nevěří můj věk. Najednou minimálně jednou do měsíce mám od ní zprávu, že jí zase někdo tipnul kolem dvaceti. V létě jsem si poletech nechala ostříhat a možná už si to beru až příliš osobně, ale hádejte co si teď dotyčná ostříhala? Po víc jak deseti letech, co nosila dlouhé vlasy. Vím, že to nemám řešit, že to je nejspíš toxickej člověk, jsem ale člověk, který si lidi kolem sebe vybírá, a když někdo takhle po letech otočí, sakramensky mě to mrzí. Možná je ode mě teď hloupé a povrchní tohle vůbec řešit.

Nemám problém odpouštět a nemám potřebu se lidem mstít a něco si na nich dokazovat. O to víc to vnímám, jak jsem začala pracovat s mamkou, protože z těch některých lidí prostě cítím něco jako "Ááá, z práce jsi odešla, poprvé jsi nikam nešla přes známost a ty dvě práce, které jsi potom měla sis nedokázala udržet a teď si skončila bez práce, a kdybys neměla maminku, co by ti tu práci zajistila, tak seš teď v prdeli." Mrzí mě to a sere mě s prominutím i to,. že se tím můj mozek zaobírá.

Jak ale koukám,, a jak píšu... takoví lidé jsou všude kolem, a když je na to člověk upozorní, tak mu je vysvětleno, že on se tak nechová či já tomu nerozumím. Neříkám, že jsem vždy byla taková nebo, že jsem nikdy nechtěla vypadat jako někdo jiný nebo žít něčí cizí život - bylo mi ale tak 18 v té době. Čím jsem ale starší, tak tohle jednání ostatních nechápu. Pokud se mi v něčem nedaří a nejsem úspěšná, tak můžu zvednout zadek a něco pro to udělat a ne že budu shazovat úspěchy toho druhého.

Nevím, jestli to je nějaké zamyšlení. Jen jsem ze sebe potřebovala asi nejspíš vyventilovat flustraci z ostatních. Děkuji za pozornost a budu si moc vážit vašeho názoru pod článkem, jestli si podobného jevu taktéž všímáte.