Komentář, na který odpovídáte

24. 02. 2021 - 07:24

radus: Situace není úplně dobrá, ale! Opatrně na to, na co zaměřuješ svoji pozornost. Já to teda znám už roky, ale nedávno mi to připomenul jeden podcast. Na co zaměříš svou pozornost, to vidíš všude kolem a to se ti pak děje. Názory proč to tak je se různí, ale ve všech verzích to funguje podobně. Já jsem třeba měla pocit, když jsem si kupovala Ford Focus, že už dneska skoro nejezdí. Teď jsou všude. Všímáš si sanitek a jsou všude. Donedávna jsem bydlela 200 metrů od výjezdu rychlé. A nepřijde mi, že by jezdili víc. Mluvila jsem i se známou, co na rychlé dělá a říkala, že je to pořád různorodé, jen jsou to nejnáročnější směny hlavně kvůli oblékání do "skafandru" a následné desinfekci všeho. Ono ne vždy, když jedou v obleku, jedou vysloveně pro covidového pacienta. Musí chránit především sami sebe, takže pokud se pacient jen mohl potkat s covidem, tak se prostě oblečou.

Všímám si ve svém okolí zajímavých "zákonitostí". Ti, co se nejvíc bojí, se většinou nakazí a to především ti, kteří téměř nevychází z domu. Typicky můj "švagr", který byl od března loňského roku doma na home office, s rodinou nepřijímali ani rodinu na návštěvu, max jsme se pozdravili z balkonu k brance, nákupy řešili max 1x za týden, aby snížili riziko... Před Vánoci musel něco osobně předat ve firmě a nakazil se a pak i celou rodinu. Takových příkladů mám kolem sebe spousty.

Další jev jsem se dozvěděla na online konferenci, která sdružuje pracovníky ze služeb pro osoby bez domova. Pracují v noclehárnách, sedárnách, azylech. Covid proběhl i tudy. Ovšem zatímco pracovníci byli rádi, že to rozdýchali (doslova), tak "bezďáci" neměli téměř žádný průběh. Mají z ulice neuvěřitelnou imunitu. A já tak trochu tuším, že funguje moje teorie, že totiž oni si s ničím nelámou hlavu. Žijí ze dne na den.

Rozhodně se mi nedaří držet vždy pozitivní mysl. Je to náročné a občas mi to taky připadá stav podobný válce, ale spíše politicky, morálně. Jinak pocit apokalypsy jsem měla jen před rokem, kdy padl první nouzový stav a já jsem šla úplně prázdným městem za mamkou pro nově ušité roušky. Na to asi nikdy nezapomenu.

Co může dělat jednotlivec? No, právě to, že se bude s rozumem chránit, snažit se o co nejvíc pozitivní mysl a dělat něco smysluplného.