Apokalyptický svět

Bavili jsme se o tom o víkendu s Jakubem. On často v práci přejíždí na dvě pracoviště a říkal, že není cesta od - do, bez toho, aby nepotkal záchranku. Jedzdí furt i my za sobotní přejíždění jsme na každé cestě potkali minimálně jednu, buď ve stejném nebo protějším směru. Občas byly chvíle, dny, kdy jich jezdilo víc. Teď je to furt. Není to normální... ač to není úplně vidět, když jdetepo ulici, ale něco se děje. Já sama si už pár dní slyším, že je z hlavní slyšet sanitek daleko víc.

Včera jsem se šla dopoledne projít, ostatně jako každý den. V jednom úseku právě jedna projížděla, zakuklenci v jednorázovém obleku. Pokaždé, co takovou posátku potkám, mám v sobě takovej zvláštní a hnusnej pocit. Není mi z toho dobře. Mám najednou pocit, že hranu v nějakém špatném apokalyptickém filmu a není cesta ven. Opravdu mi to přijde, jak scénář z nějakého filmu. Nedokážu si připustit tu realitu i přestože jsem byla dlouho v klidu. Měla jsem období, kdy jsem byla nervní, když leželi s covidem naši. Byl to ale jinej druh strachu. Nejsem s nervama tak v kýblu, aby mi bylo špatně, to ne. Spíš mi jede hlavou taková ta linka "Tohle není dobrý a ještě dlouho nebude."

Snažím  se na to nemyslet a žít si svůj normální běžnej život. Stejně mi to ale nejde. Po rozšiřujících mutacích, které kosí i daleko mladší ročníky se necítím úplně komfortně. Sanitky se zakuklencema mě děsej. Zprávy jsem se opět snažila omezit na minimum.

Já vím, že mě někdo odsoudí, že to porovnávám s válkou. Já si ale opravdu čím dál častěji přijde, jak ve válečném stavu. Kultura je zavřená, obchody pořádně nejedou, je plno lidí bez příjmu a bude jich ještě víc, číhá na nás nepřítel, ale nevidíme ho a nevíme do poslední chvíle, jak dopadneme mi, protže to zjistíme až nás osobně dostihne. Nikdo nemá jistotu. Všechno se zatraceně vleče a situace mi přijde postupně spíš horší.

Přesně takhle jsem si pokaždé představovala život za války. Mám pocit, že už nebude život, jako dřív.