Mé já aktuálně
Poslouchám: Green Day, Papa Roach, Depeche Mode
Čtu: Gejša - Liza Dalby
Plánuji: Užít si dovolenou v Alpách
Oblíbená myšlenka: Maybe it's not about happy ending, maybe it's about the story.
Knihy roku 2022
- celkem přečteno (min. 12 knih): 1
- z toho Čtenářská výzva 2021: 1
aktualizováno 24. 1. 2024
Článek Apokalyptický svět
Komentáře k článku: Apokalyptický svět
tipynakazdyden: Ahoj, dnes je vše jiné a každý tuhle situaci vnímá emočně trochu jinak. Společné přání je očekávání úbytku infikovaných. Já si hlavně přeji, abych dostala vakcínu a mohla v létě za synem do Anglie. Abych byla spravedlivá - návrat do normálu přeji především dětem a studentům, kterým uniká kouzlo bezstarostného dětství a mládí. Nám všem přeji světlo "na konci tunelu". Měj se hezky! Blanka
damn-girl: Ahoj, přesně ti děkuji moc za tvůj názor 
. Musím uznat, že školákl i maturantů je mi líto také. Vlastně přichází o to nejhezčí - maturitní ples, poslední zvonění. To je to, na co člověk vzpomíná. Já osobně moc ráda vzpomínám na poslední rok střední školy, protože v tu chvíli jsem si ho užívala a jsem ráda, že mohl být normální. Na tohle člověk také nezapomene, ale bohužel jiným způsobem.
myfantasyworld: Nárůstu sanitek jsem si u nás nevšimla. Připadá mi, že jich je pořád stejně (bohužel často jezdí k nehodám 
)
Zakuklence jsem u nás ještě neviděla. Jen policisty a těch teda chodí a jezdí vcíe, než dřív.
Zakuklneci, chápu tvůj pocit. Já když je poprvé viděla v práci, byl to pro mě šok, pak už mi to tak nepřišlo.
Moc bych všem přála návrat do normálu a k životu jako dřív. 
Ale budu upřímná, bohužel tomu nevěřím. 
Nikdy se nevrátíš do života předtím, než se něco přihodilo.
damn-girl: Tak já zase nepotkávám policisty 
. Ale jo, máš pravdu... vůči většině věcí, situací člověk otupí, pokud je začne potkávat pravidelně. Nejdřív z toho je vykulenej, ale pak se to nějak srovná. Ono vlastně ani nic jiného nejde, jinak by se člověk zbláznil.
atraktivnistrasilka: Vnímám to hodně podobně. Jen pro naši sousedku byla sanitka už dvakrát (během sedmi dnů). Nevím, co jí je, ale pokaždé ji z nemocnice po kapačce na urgentu vrátili zase domů, protože pro ni nebylo místo. Dneska jsem navíc jela půl hodinky autobusem a půl hodinky zpět a celkem jsme potkali tři sanitky.
Ve mně tahle doba taky vyvolává nějakou úzkost, mám tak nějak strach... Ale takový ten strach, kdy prostě víš, že se řítíme z průseru do ještě většího průseru, a tak nějak s tím jako jednotlivec nemůžeš nic dělat. Je mi z toho na nic... A bohužel stejně jako Myfantasyworld si myslím, že se jen tak do klasického režimu nevrátíme.
damn-girl: Máš pravdu, tedy já už se cítím o mnohé lépe, než když jsem včera ten článek psala . Člověk se z toho vypíšu, upustí páru, jde se projít. To všechno pomáhá. Občas mě to takhle nehezky přepadne, ale snažím se s tim okamžitě něco dělat, abych si zase navodila spíš ty příjemné pocity, než se chovat v koutku a klepat se strachy. Ale ten tvůj pocit, že cítíš, že to není dobré a dobré to nebude cítím také, bohužel.
radus: Situace není úplně dobrá, ale! Opatrně na to, na co zaměřuješ svoji pozornost. Já to teda znám už roky, ale nedávno mi to připomenul jeden podcast. Na co zaměříš svou pozornost, to vidíš všude kolem a to se ti pak děje. Názory proč to tak je se různí, ale ve všech verzích to funguje podobně. Já jsem třeba měla pocit, když jsem si kupovala Ford Focus, že už dneska skoro nejezdí. Teď jsou všude. Všímáš si sanitek a jsou všude. Donedávna jsem bydlela 200 metrů od výjezdu rychlé. A nepřijde mi, že by jezdili víc. Mluvila jsem i se známou, co na rychlé dělá a říkala, že je to pořád různorodé, jen jsou to nejnáročnější směny hlavně kvůli oblékání do "skafandru" a následné desinfekci všeho. Ono ne vždy, když jedou v obleku, jedou vysloveně pro covidového pacienta. Musí chránit především sami sebe, takže pokud se pacient jen mohl potkat s covidem, tak se prostě oblečou.
Všímám si ve svém okolí zajímavých "zákonitostí". Ti, co se nejvíc bojí, se většinou nakazí a to především ti, kteří téměř nevychází z domu. Typicky můj "švagr", který byl od března loňského roku doma na home office, s rodinou nepřijímali ani rodinu na návštěvu, max jsme se pozdravili z balkonu k brance, nákupy řešili max 1x za týden, aby snížili riziko... Před Vánoci musel něco osobně předat ve firmě a nakazil se a pak i celou rodinu. Takových příkladů mám kolem sebe spousty.
Další jev jsem se dozvěděla na online konferenci, která sdružuje pracovníky ze služeb pro osoby bez domova. Pracují v noclehárnách, sedárnách, azylech. Covid proběhl i tudy. Ovšem zatímco pracovníci byli rádi, že to rozdýchali (doslova), tak "bezďáci" neměli téměř žádný průběh. Mají z ulice neuvěřitelnou imunitu. A já tak trochu tuším, že funguje moje teorie, že totiž oni si s ničím nelámou hlavu. Žijí ze dne na den.
Rozhodně se mi nedaří držet vždy pozitivní mysl. Je to náročné a občas mi to taky připadá stav podobný válce, ale spíše politicky, morálně. Jinak pocit apokalypsy jsem měla jen před rokem, kdy padl první nouzový stav a já jsem šla úplně prázdným městem za mamkou pro nově ušité roušky. Na to asi nikdy nezapomenu.
Co může dělat jednotlivec? No, právě to, že se bude s rozumem chránit, snažit se o co nejvíc pozitivní mysl a dělat něco smysluplného.
damn-girl: Máš naprostou pravdu s tím, kam člověk zaměřuje pozoronost. Znám to sama, proto se snažím na to svou pozornost nezaměřovat, ale občas na to mysl padne. Určitě to znáš sama, snažíš se snažíš a stejně to občas přijde, jako třeba tenhle článek . Občas prostě na té "cestě zaškobrtneš", ale zase se narovnáš a jdeš dál . Kdybych na to upírala pozornost daleko víc, tak už asi visím nebo jsem na nějakých prášcích . právě proto, abych na to tak nemyslela jsem začala po letech spoustu nových věcí, které mě udržují v té životní pohodě. Začala jsem po letech znovu kreslit, snažím se vymýšlet nápaditější články sem na blog, ale i články do naší hudební redakce v magazínu. Začala jsem i daleko víc číst. Chodím i na procházky - ty jsou asi nejlepší. Pobyt venku prostě čistí hlavu, teda alespoň na mě působí nejlépe . Rozhodně není dobrá cesta úplně se "zazdít" doma a nevycházet. Protože i to neblaze ovlivňuje psychiku a psychika dělá s průběhem nemoci také hodně - věřím tomu . Takže to chce co nejvíc se udržet v pohodě, ale jak říkám, občas mě to přepadne, ale rozhodně to není ve velké míře a časté, ač se to možná z článku může jevit . A těm lidem bez domova věřím. Sama mám "osobní" zkušenosti, kdy jsme se u některých členů rodiny báli, jak to dopadne, že u nich ten průběh bude asi o kejhák a nakonec tím prošli prakticky v pohodě oproti ostatním, na první pohled zdravějším.
Občas to horší nálada padné asi na každého. Trvá to dlouho, je to přirozené, takový výkyv, ale chce to zase vybalancovat a žít dál v pohodě a ne ve stresu .
Děkuji ti moc za vysilující komentář
lvice: Opatření a zákazy. To slyšíme ze všech stran. Ale co nějaká doporučení, jak si ochránit duševní zdraví? To chybí. Měla by existovat i komunikace tímto směrem. Pro mě má tahle už rok trvající situace neskutečné množství pozitiv, ale já jsem asi výjimka. Nebo nevím Zajímal by mě nějaký pořad, kde by mluvili o tom, jak se s pandemií perou jiné státy. Když my jsme na tom nejhůř, logicky jsou na tom teda všechny ostatní země líp. A kde jsou ty pozitivní příklady a případy? To bych chtěla slyšet.
Trochu se obávám ekonomického dopadu, ale jelikož ekonomice nerozumím, nedokážu se tím dostatečně stresovat a zůstávám v klidu.
damn-girl: Přiznám se, že ekonomice taktéž nerozumím . Tuhle jsem četla jeden poznatek, že jak jsou nezaměstnaní, tak jde o to méně peněz do státní kasy, protože odvody od zaměstnanců a málem jsem udělala takové to obdivné "Wooooow" Jsem na to fakt tupá a to jsme ekonomiku měli ve škole. Hmmmm, asi bych se k tomu neměla úplně přiznávat, když dělám účetní . Jinak jo, musím s tebou souhlasit, že mi korona zatím (a já věřím, že to vydrží) přinesla hodně dobrých věcí. Nemám pocit, že bych se úplně hroutila, to možná na jaře, když to přišlo poprvé. Občas ale na mě padne něco takovéhleho, ale po pár hodinách/dnech to zase přejde. Většinou, když se jdu projít a zjistím, že svět normálně funguje, lidi chodí do obchodu, na ulicích neleží těla mrtvých, příroda je naprosto v klidu a jede si ve svém režimu . A to že jsou zavřené obchody mě fakt netiží I boty už jsem se naučila kupovat z internetu
tlapka: V uplynulém týdnu jsem na sobě poprvé pocítila krizi ohledně covidu. Nad ránem jsem se dočetla, že se uzavřou okresy, mamka když jede do práce, potřebuje potvrzení... A bylo mi vážně těžko. Už to trvá příliš dlouho. Vzpomínám, jak jsem loni ležela v porodnici a vrátila se do jiného světa. Zrovna se řešilo to skupování potravin a já si říkala, zrovna teď, když potřebuju dobře jíst, abych měla z čeho kojit? Naštěstí jsme se ve sklepě o poslední moučnou placku dělit nemuseli. 
Příměr s válkou mě taky už několikrát napadl, ale vždycky to zapudím s tím, že ti, co válku opravdu zažili, by se nám vysmáli.
Spoléhám na jaro, vyleze sluníčko, rozkvetou kytky, zhorší se podmínky pro přenos respiračních onemocnění. A bude hned veselejší, věřím tomu. Definitivní řešení téhle aféry to ale samozřejmě není...