tlapka: To je radost číst, takový článek. Pamatuju si, jak bylo půl roku Aťce. Říkala jsem si, jak už je veliká, a teď si neumím představit, že byla tak malinká.
Trochu ti tu energickou radost a štěstí závidím. Snad nebudu za krkavčí matku, ale já to tak intenzivně neprožila - samozřejmě jsem šťastná, že Aťku mám a jaká je, je to to nejlepší, co může být, ale zpětně v tu chvíli jsem byla napůl klidná a napůl vyplesklá z toho, že "tak tohle je fakt už ono". Na to čiré štěstí nějak nezbyl prostor. Spíš jsem cítila úlevu, že jsem porodila, jak jsem porodila,a obě jsme zdravé. Ale k tomu štěstí a lásce, aby byly plnohodnotné, jsem se musela dopracovat - šlo to rychle, ale úplně v ten moment to nebylo. Teď už se dojímám při každé její nové drobnosti a nejradši bych ji umojkala.
Ať vám dělá radost i nadále a uzivate si společný čas!