Jak bylo v nemocnici a co operace?

Vracím se k poslednímu článku, abych sepsala nějaký report za operací, a jak to jde dál.

Ve čtvrtek ráno jsme měli nástup na příjem do nemocnice, aby mu v pátek provedli operaci a odstranili znaménko. Příjem proběhl celkem v pohodě, jen nám bylo řečeno, že teď budem čekat a budeme rádi, když nás na hospitalizaci na oddělení odvedou do poledne (v tu chvíli jsem pochopila, proč bylo v instrukcích, že si máme vzít vlastní oběd), protože se to dělá najednou a ještě se na nějaký příjem čeká. Mimo to jsme také zjistili, že naše praktická se totálně vyflákla na předoperační a nevyplnila celkovou anamnézu od porodu, takže s námi dělali o to delší pohovor. To dopadlo v pořádku. Akorát nám při kontrole potvrdili, že má uvnitř červenější krk a bude to spíš chronické a že ho stejně do operace budou několikrát kontrolovat, jestli je opravdu zdráv. Další příjem nakonec vůbec nedorazil, a tak jsme se na pokoj dostali dříve, než jsme čekali. Volala jim nemocnice sama, proč se člověk ž něčeho takového není schopný omluvit sám mi je záhadou.

Pokoj jsme měli poměrně prostorný a byla jsem tam celou dobu na pokoji se Šimonem sama (velikostně pro dva dětské pacienty a jejich doprovod). Ten den jsme poté strávili pobytem v herničce, která byla naprosto skvěle zařízená a návštěvami - přišly ho rozveselit obě babičky. Samozřejmě nás čekal i pohovor s anestezilogem.

Nemoc se nepotvrdila, a tak v pátek ráno dostal uklidňující sirup, aby nebrečel a nebyl ve stresu, až ho budou odvážet. V tu chvíli už byl úplně klidný a odjel se sestrou na operační sál. Dostala jsem info, že než projde skrz filtr a než ho probudí bude to určitě 1,5 hodiny. Nějak jsem do sebe natlačila snídani a jelikož jsem nevydržela sedět a nic nedělat, šla jsem si do kantýny koupit kávu a trošku si protáhnout nohy. 

Na cestě zpět mi ale volalo neznámé číslo. Byla to sestra z oddělení, že byli rychlejší, než čekali a nutně mě tam potřebují, protože se jim probudil při překládání a už neusnul a šíleně vyvádí a potřebují, abych tam co nejdřív byla a uklidnila ho. V tu chvíli se mi udělalo strašně moc špatně, že jsem tam nebyla, když to bylo nejvíc potřeba. Na oddělení jsem takřka od výtahu vběhla, skočila do jednorázového úboru a letěla na JIP, ale už přes dvoje dveře jsem slyšela ten nářek. Strašnej pohled. Mohla jsem na něj jen mluvit a prozatím si ho nemohla vzít do ruky. No, co vám budu. Uklidnit se mi ho povedlo asi až po hodině, kdy odpadnul a usnul na další dvě hodiny. Při dalším probuzení a konstatování, že je vše v pořádku mi ho i se všema hadičkami dali na klín a chvíli poté se už i napil a najedl a tím pádem mohl ke mně zpět na pokoj. I tomuhle však předcházel hrozitánský pláč. Z toho dne si víc nepamatuji, zbytek jsme strávili jen v tulícím módu. Navíc všichni říkali, že po narkóze celý den prospí. On toho dne usnul až potom zas večer a celý den nesměl na zem, kdyby se motal. Takže jsem jezdila tam a zpátky po chodbě s kočárkem, aby se nějak zabavil.

Druhý den dopoledne nás pustili domů a já myslela, že už bude vše v pořádku. Haha! Ještě tu noc mu začaly šílené horečky, takže jsem v neděli hned raději jeli na pohotovost na plastickou chirurgii. Tam se naštěstí zjistilo, že jizva je v pořádku a od operace to tedy nebude. Od nich jsme putovali na dětskou pohotovost. Tam mu zjistili afty v krku, od čehož byly nejspíš ty horečky. Ty naštěstí další den také ustoupily, ale kvůli aftům přestal takřka jíst a pít. Navíc měl kašel a rýmu, takže dostal sirup na kašel. Jenže v pondělí si vůbec nechtěl lehnout a byl celkově dost ukňouraný a vůbec nemohl usnout a při pokusu položit ho, vždy brečel, až mě napadlo mu chvíli před půlnocí zmáčknout místo za ouškama a byla jsem doma - uši! Takže jsme v pondělí o půlnoci vyráželi opět na pohotovost. Tentokrát na ORL. Rýma mu způsobila vpáčený bubínek a zánět zvukovodu, takže vyfásnul kapky a jeli jsme domů. Byla jsem matka za všechny prachy - sama mám z ušního z dětství trauma a nebyla jsem schopná ho držet, kdyby mu to ucho píchali a ani to vidět, takže s ním šel do ordinace Jakub. Nic se nepíchalo naštěstí, bylo to jen na kapky. 

Šíma už je ale dnes po všech kontrolách a je naprosto zdráv. Jen mně ve středu začalo bolet v krku a včera jsem vyfásla antibiotika na angínu :-D. Takže asi tak, snad už bude lépe.

Jen bych ještě chtěla zmínit, že s návratem z nemocnice Šumu ve velkém trápí noční děsy, kdy ze spánku brečí a kope kolem sebe, ale i ty jsou dle všeho den ode dne lepší a na dnešek už spal v klidu bez buzení.

Jsem hrozně ráda, že už je to za námi. Ta péče o neustále zlobící znaménko byla vyčerpávající. Pokud vše půjde podle plánu, ráda bych s nim ráda zase od září chodila někam na plavání. To minulé jsem předčasně dokončili právě kvůli zlobícími znaménku.