So sorry, f*cking time...

22. září 2012 | 19.02 |

Prvně jsem vás tady nechtěla zatěžovat svými problémy, ale já v poslední době tak nějak cítím, že se musím vypsat, že to musím udělat. A tak tedy... kdo se nechce ponořit do mých problémů, tak ať raději přestane okamžitě číst.

Čím začít... asi tím závažnějším... to bude nejlepší.

Vždycky jsem se hrozně děsila toho a bála se, že by se u nás v rodině objevila rakovina. Vždycky jsme si říkala, že právě tohleto nechci vůbec zažít. Nepovedlo se. Bude to už 3 týdny co nám teta řekla, že její mamka má rakovinu.
Docela dost mě to sebralo. Víte... já tu část rodiny vidím maximálně jednou ročně, ale zase na stranu druhou... znám je odmala. Budu mamku tety nazívat teď taktéž tetou. Víte, jak jsem již říkala. Znám tetu od mala a  moc dobře vím, že teta je moc hodný člověk a v životě by neublížila ani mouše. Když jsem byla menší, tak s námi byla na chatě a výmýšlela pro mě a pro bráchu hry, abychom se nenudili. A teď tohle? Proč zrovna ona?
Proč zrovna ona podléhá tak zákeřné nemoci, která se už nedá léčit. Přišlo se na to pozdě.... nic jí nebolelo, z ničeho nic začala mít vážné zdravotní komplikace a zjistilo se že má tu svini ve 4 stádiu a jde to stádia 5, stádia posledního. Je to na slinivce... nedá se to léčit nijak... má tím chytlé i plíce a játra a jelikož se s tím smířila, tak odmítla i tu chemoterapii, která by jí sice život už nezachránila, ale prodloužila.
A víte co mě štve nejvíc? Její dcera (ta teta) je doktorka... fakt jí to nezávidím Ona ví jak to bude probíhat... ona nám i řekla, že na dýl jak půl roku to nevidí. Ona musí být ta nejsilnější ač to vůbec nemá jednoduchý, protože všechno ví jak bude probíhat díky tomu, že je doktorka.
A já jsem z toho taky nějak v háji. Né nonstop... ale kolikrát za týden mě to chytne a začnu řvát. Bylo mi opět dokázáno, že tenhle svět je nespravedlivej. Je to hrozně vláštní a hroznej pocit, vědět, že půjdete na pohřeb a ten člověk tady furt je. Vědět, že s tím nic nemůžete dělat.

Nechci aby byl zítřek. Jdeme bratránkovi na oslavu a jeho babička (ta teta nemocí postižená) tam nejspíše bude a já se opravdu moc bojím, že nevydržím ten tlak a nezvládnu být silná a vím že budu muset být silná. Fakt mám strach :/.

A pak tady je věc druhá. Máme psa... Ferdu. Dostala jsem ho k 8 narozeninám a a jaře mu bude 14 let. Není už nejmladší... trpí záchvatama epilepsie (snad to píšu správně... nemám teď chuť hledat jak se to píše).
Bojim se, že už tady s náma dlouho nebude. Nějak na něm pozoruju, že se horší. A moc dobře vim, že až přijde ta chvíle a on od nás odejde, že se sesypu. Chci a potřebuju, aby tady s náma byl furt... ale to nejde. Je to dost těžký... za poslední dvě zimy hrozně zestárnul a už je na něm vidět, že už nemůže tak jako dřív a má toho dost. Kolikrát vidím ty jeho smutný oči... kolikrát u něj sedim když spí a pozoruju ho a řikám si, co bez něj budu dělat... že už to bez něj nebude takový jaký by to bylo... a vim, že s tim nic neudělám, že až to přijde, tak mi pak čas pomůže se s tim smířit.

Jo... je mi zle... nejradši bych se zahrabala... řikám to nerada... ale hrozně nerada brečím...

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: So sorry, f*cking time... zz 22. 09. 2012 - 22:22
RE(2x): So sorry, f*cking time... damn-girl 22. 09. 2012 - 22:36
RE(3x): So sorry, f*cking time... zz 22. 09. 2012 - 22:50
RE(4x): So sorry, f*cking time... damn-girl 23. 09. 2012 - 11:43
RE(5x): So sorry, f*cking time... zz 23. 09. 2012 - 13:07
RE: So sorry, f*cking time... anna jade 23. 09. 2012 - 17:19
RE: So sorry, f*cking time... tlapka 23. 09. 2012 - 21:02