Kdybyste mě viděli, jak píšu. Ani normálně nepíšu všema deseti, ale teď to vypadá ještě víc komicky. Samoléčba prstu se nepovedla a po protrápené noci jsem se vydala ve čtvrtek ráno na chirurgii. Naštěstí ji mám pouhé dvě minuty pěškobusem. Nejdříve jsem tam telefonovala. Chtěla jsem se vyhnout v této neblahé době nějakému dlouhému vysedávání v čekárně. Vzali mě hned.

S napětím každý den sleduju nové informace a modlím se, aby to už začalo trošku klesat. Kulminaci máme ale prý teprve před sebou. Naděje ale umírá poslední ne? Když nesleduju statistiky, tak se snažím nějak zabavit. Je vlastně zvláštní trávit čas doma a ven prakticky nemůžete.

Často vařím nebo peču, a tak se nechci vidět, jak budu

Je to divná doba. Ještě před měsícem jsem se smála lidem, co v lekárnách nakupovali roušky a šíleli, když je lékárna neměla. Už se nesměju. Doma mám už od mamky i svoje dvě ušitý. jsem zabedněná doma, vycházím jen když je to nutné a do toho chytám ponorku.

Tento týden jsem skončila v práci a na začátku dubna možná nastoupím do nové,